Článek
Ta role se jmenuje, Flying Monkeys (létající opičky).
Pokud bych to měl vysvětlit zjednodušeně podle vlastních zkušeností, tak létající opička je někdo, u koho hledáte potvrzení vašich pocitů a místo toho přijde potvrzení, že vaše pocity jsou neoprávněné, vadné.
Jak to vypadá přímo v praxi?
Uvedu příklad od své kamarádky, u které jsem často hledal potvrzení svých pocitů.
----
Můj otec je naprostý psychopat. Celý život z něj mám hrůzu, přitom všichni ostatní ho považují za velkého pohodáře a sympaťáka, takže mi to nikdo nevěří.
Prosím tě, proč by tvůj táta měl být psychopat?
Protože se tak ke mně celý život chová?
A co ti prosím tě dělá? Mlátí tě?
To by si nedovolil, ale nahání mi šílený strach jen pohledem a to už od dětství.
Jsou horší tátové. Ten tvůj je náhodou velký sympaťák a navíc ti dal i nějaký majetek.
Co to s tím má co dělat?
Jestli to třeba nevidíš moc černě. Asi ti nějak ublížil, ale třeba ho k tomu něco vedlo? Neudělal jsi mu něco?
Kdybych mu jen něco naznačil, tak mě zabije.
Vidíš? Zase přeháníš. Jsi prostě moc citlivý.
To jsem, ale rozhodně nepřeháním.
Tvůj táta nemůže být tak špatný jak ho vidíš. Mluví z tebe jen naštvanost. Zase jsi moc negativní.
Takže je chyba spíš ve mně než v něm?
To jsem neřekla. Ale zkus se na něj podívat i z té lepší stránky…
----
Takhle funguje létající opička, která mého otce viděla jen jedinkrát v životě, kdy jí otec sehrál nejlepší verzi sebe a tenhle jediný okamžik jí stačil, aby mé vnitřní pocity potlačovala spousty let.
A takového člověka jsem si do života přivedl sám.
Sám jsem se jí svěřoval. Sám jsem od ní vyžadoval potvrzení svých pocitů a zážitků. Sám jsem si jí držel ve svém životě, jako svou spřízněnou duši.
Ale proč se stala létající opičkou pro někoho, koho vůbec nezná?
Létající opička často nebrání narcistu, ale brání sama sebe.
Brání si obraz „normální rodiny“
Brání si víru, že svět je bezpečný.
Brání si vlastní potlačené trauma.
Brání si roli „rozumného, vyrovnaného člověka“
Létající opička není nepřítel. Je to člověk, který si zvolil přežít v realitě, kde pravda oběti nemá místo.
Létající opička tak neudržuje narcistu,
ale udržuje systém v chodu.
A čím více bojuje za „narcistu“ tím více ve skutečnosti bojuje proti svému vlastnímu vědomí.
Narcista toto nevědomí létajících opiček dokáže využít ve svůj prospěch.
Stačí jim dodávat obraz, který právě potřebují k udržení svého vlastního nevědomí.
----
Hledal jsem potvrzení tam, kde ho ten člověk nemohl dát, aniž by zradil sám sebe.“
To není vina.
To je tragická logika traumatu.
To nejhorší na létající opičce není to, že by chtěla ublížit.
Nejhorší je, že nemůže vidět to, co vidí oběť, aniž by se sama rozpadla.
Kdyby mi dala za pravdu, musela by si připustit, že existují rodiče, kteří ničí své děti pohledem.
Musela by si připustit, že charisma neznamená laskavost.
Musela by si připustit, že sama něco podobného zažila, ale nikdy to nepojmenovala.
-----
Ukázat na někoho, že on je ten zlý a že tak může za vše špatné, co se mi v životě dělo, je jen další kruh ze kterého nevede žádná cesta k sobě.
Zde se zároveň projevuje největší paradox empata.
Empat nemůže nenávidět ani ty, kteří mu nejvíce ublížili.
Není to možné.
Ale o tom až jindy.
