Článek
Kniha, kterou doma měl skoro každý
Babička od Boženy Němcové patří k těm knihám, které se v českých domácnostech prostě vyskytovaly. Vedle Jiráska, Nerudy, kuchařky a svázaných časopisů. Často ji nikdo roky neotevřel, ale v knihovně být měla. Tak se to bralo.
Jenže časy se změnily. Dnes se při vyklízení bytů po rodičích a prarodičích řeší nepříjemná otázka: co s desítkami knih, které mají kulturní váhu, ale skoro žádnou tržní cenu? A Babička je přesně ten případ. Ne proto, že by byla špatná. Právě naopak. Je jí zkrátka moc.
Podle Muzea Boženy Němcové vyšlo první vydání Babičky už v roce 1855 v Praze u Jaroslava Pospíšila. Bibliografie uváděla do roku 1962 celkem 312 vydání a další následovala později. Takže když někdo najde doma výtisk z padesátých, šedesátých nebo sedmdesátých let, nejde většinou o vzácnost. Jde o jednu z mnoha.
A tady padá romantická představa, že stará kniha rovná se cenná kniha.
Kulturní poklad není totéž co sběratelský poklad
Český rozhlas připomíná, že Babička vyšla ve více než třech stech českých vydáních a v mnoha zahraničních překladech. Národní kultura ji přijala jako ideální obraz lidového světa a českého venkova, jak uvádí Český rozhlas Vltava. To je silné místo v literatuře. Jenže pro cenu v antikvariátu je to málo.
Sběratelé chtějí výjimečnost. První vydání, vzácnou vazbu, slavné ilustrace, podpis, mimořádný stav, zajímavý provenienční příběh. Běžná školní nebo klubová edice s ohmataným hřbetem a zažloutlými stránkami nikoho neohromí. Maximálně někoho potěší, když hledá konkrétní vydání z dětství. Ale peníze? Spíš drobné.
Tohle lidi štve. Není divu. Člověk vytáhne z knihovny svazek, který doma přežil půl století, a čeká aspoň trochu úcty. Jenže trh úctu neplatí. Trh platí vzácnost, stav a poptávku. A tam Babička v běžném vydání prohrává právě tím, že byla všude.
Mladí nechtějí celé stěny knih. Chtějí prostor
Další věc je obyčejný život. Dřív byla knihovna v obýváku symbolem slušné domácnosti. Dnes je pro mnoho lidí spíš problém při stěhování. Těžké bedny, málo místa, menší byty, čtečky, audioknihy, půjčování z knihoven. A taky upřímná otázka: budu to někdy číst?
Výzkum Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu AV ČR z roku 2023 uvádí, že alespoň jednu knihu za rok přečte 73 procent obyvatel Česka starších 15 let. Češi tedy pořád čtou. Jen už ne nutně chtějí vlastnit každou knihu, kterou kdy někdo považoval za povinnou.
To je pro starší generaci trochu studená sprcha. Pro ni měla kniha skoro posvátný status. Nevyhazovala se. Maximálně se přerovnala, oprášila a nechala dalším. Jenže další už často nemají kam. A někdy ani proč.
Nevyhazovat naslepo, ale nelhat si do kapsy
Nejhorší je vzít všechny knihy a hodit je do kontejneru. To je škoda i neúcta. Rozumnější je třídit. Starší vydání Babičky se známými ilustracemi, pěknou vazbou nebo neobvyklým stavem může mít smysl ukázat antikváři. Rodinný výtisk s věnováním od prababičky má zase osobní hodnotu, kterou žádný bazar neocení.
Ale běžné opotřebené vydání? Tam je lepší smířit se s realitou. Nabídnout ho do knihobudky, škole, sousedům, komunitní knihovně, nebo si jeden kus nechat doma jako památku. Ne kvůli ceně. Kvůli tomu, že tahle kniha patří do českého příběhu, i když už se kolem ní dnes netočí domácí knihovna.
Babička tedy nekončí proto, že by ji někdo vymazal z literatury. Končí jako povinný kus nábytku. To je rozdíl. Němcová zůstává. Jen naše byty už nechtějí být skladem všech vydání, která kdy prošla rodinou.
A možná je to dobře. Kniha má žít čtením, ne tím, že se třicet let dusí za sklem vedle broušených skleniček.
