Článek
Z veky, salátu a šunky vznikla česká legenda
Obložený chlebíček není jen namazaný kus pečiva. To je omyl, který by u Paukerta nejspíš neprošel ani přes práh. Podle Kudy z nudy se jeho vznik spojuje s pražským lahůdkářem Janem Paukertem, který připravil jídlo „na dvě tři kousnutí“ pro malíře a pěvce Jana Skramlíka. Obložený chléb byl moc velký, jednohubka zase malá. Tak vznikl kompromis, který Češi jedí už přes sto let.
A povedl se.
Paukertovo lahůdkářství na Národní třídě nebyla žádná zaplivaná kantýna. Český rozhlas Dvojka připomíná, že na chlebíčky chodili lidé z prvorepublikové společnosti a že se kolem nich vytvořila pověst poctivé lahůdkářské práce. Nešlo jen o šunku a vejce. Šlo o vzhled, poměr chutí a tu zvláštní českou schopnost udělat z obyčejné věci něco slavnostního.
Pak přišel socialismus a chlebíček zlidověl. Ležel na stole při MDŽ, na podnikovém večírku, na svatbě v kulturáku i na Silvestra u televize. Někdy byl výborný, jindy smutný jak pondělní nádraží. Veka oschlá, salát těžký, okurka unavená. Ale i tak držel pozici. Když se nesly chlebíčky, znamenalo to, že se něco slaví.
Venku by z toho udělali zážitek. My říkáme „dej mi dva“
Cizinci na chlebíčku často vidí to, co Češi přehlížejí. Barevný, ručně skládaný, fotogenický kousek studené kuchyně. Malý talíř bez talíře. Něco mezi tapas, kanapkou a otevřeným sendvičem, jen s českou tvrdohlavostí navíc. Oficiální turistický web VisitCzechia ho představuje jako oblíbenou součást českých rodinných oslav, hlavně Silvestra. Pro návštěvníka je to kulturní kuriozita. Pro nás svačina za pultem.
Tady je ten rozdíl.
Když Španěl položí na talíř kousek chleba s něčím navrch, vznikne tapas a mluví se o gastronomii. Když Dán prodá svůj smørrebrød, klidně z toho udělá designový oběd. Čech vezme vlašák, šunku, vejce, sterilovanou okurku, petrželku, a ještě se skoro omlouvá, že je to „jen chlebíček“.
Přitom Radio Prague International popisuje chlebíček jako skromnou věc s velkou tradicí a připomíná jeho pevné místo na českých oslavách. Přesně. Skromnost je hezká vlastnost, ale někdy už hraničí s obchodní tupostí. Kdybychom si vlastního jídla vážili víc, nemuseli bychom se divit, že ho pak někdo jinde podá na hezkém prkénku, přidá příběh a prodá ho jako lokální zážitek.
Levný chlebíček přežil, ale poctivý stojí práci
Chlebíček má jednu nevýhodu: nejde ošidit bez následků. U guláše se leccos schová v omáčce. Tady ne. Na chlebíčku je všechno vidět. Křivě nakrájená šunka, suché vejce, řídký salát, laciná uzenina. Jakmile se začne šetřit na každém soustu, je po parádě.
Právě proto by si zasloužil lepší pověst. Ne jako luxus pro snoby, ale jako poctivé české řemeslo. Dobrá veka, slušný salát, kvalitní šunka, čerstvé vejce, čistá práce. Nic převratného. Jenže tohle je u studené kuchyně přesně ten rozdíl mezi lahůdkou a nouzovým kusem pečiva do ruky.
Na světových výstavách se česká gastronomie chlubila kdečím. Server CzechSpecials připomíná, že na Expu v Ósace v roce 1970 budily u hostů obdiv i obložené chlebíčky. Takže ano, fungovalo to venku už dávno. Jen jsme z toho doma neudělali značku. Radši jsme to nechali zapadnout mezi vlašák, salám v aspiku a frontu u pultu.
A to je škoda.
Chlebíček je malý český vynález, který nepotřebuje molekulární pěnu ani talíř za dvě tisícovky. Potřebuje jen, aby se k němu lidé přestali chovat jako k samozřejmosti z krabičky. Protože obyčejný není. Obyčejně jsme ho začali brát až my.
