Diety zvyšují výplatu, ne důchod či nemocenskou. U alimentů je soud může zohlednit

Diety, správně stravné, jsou součástí cestovních náhrad. Mají pokrýt zvýšené náklady zaměstnance na pracovní cestě, nejsou odměnou za práci. Zákoník práce výslovně řadí mezi cestovní náhrady jízdné, ubytování, stravné a nutné vedlejší výdaje. Podrobnosti stanoví zákoník práce.

U zaměstnance, který má hrubou mzdu 25 000 korun a k tomu dostává 40 000 korun na řádně vyúčtovaných cestovních náhradách, proto neplatí, že vydělává pro všechny účely 65 tisíc. Cestovní náhrady do zákonného limitu nejsou zdanitelnou mzdou a nevstupují do vyměřovacího základu pro sociální pojištění. Ten je důležitý pro budoucí důchod i dávky nemocenského pojištění. ČSSZ připomíná, že do evidenčního listu důchodového pojištění patří zúčtované příjmy podléhající dani, nikoli každá částka, která dorazí na účet.

Tady je háček. Platí to pro skutečné cestovní náhrady, ne pro peníze jen přepsané na „diety“. Pokud firma pod tímto názvem vyplácí ve skutečnosti část mzdy, mohou úřady řešit, o jaké plnění doopravdy šlo. Nejvyšší správní soud už upozornil, že pod cestovní náhrady nelze schovat náklady vynaložené za jiným účelem. Rozsudek NSS také potvrzuje, že náhrady nad zákonný rámec se posuzují jako zdanitelný příjem.

U dovolené zákon pracuje s průměrným výdělkem. Ten se zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtovaného v předchozím kalendářním čtvrtletí a z odpracované doby; za dovolenou pak náleží náhrada ve výši tohoto průměru. Diety v něm nejsou. Když je tedy jedinou mzdovou složkou oněch 25 tisíc, čtyřicetitisícové diety dovolenou nenafouknou.

Na rovinu, výraz „základ 25 tisíc“ může klamat. Do průměrného výdělku se započítá i odměna, příplatek nebo mzda za přesčas, pokud jde o mzdu. Výsledek proto nemusí být přesně 25 tisíc. Jenže řádné stravné a proplacené cesty do něj nepatří.

Podobně funguje nemocenská. Prvních 14 kalendářních dnů dává zaměstnavatel náhradu mzdy z průměrného výdělku. Od 15. dne se nemocenské počítá z denního vyměřovacího základu, tedy z příjmů, ze kterých se odvádí pojistné. Člověk tak může být zvyklý na čistou výplatu přes 60 tisíc, ale při dlouhé neschopence zjistí, že ochrana se opírá hlavně o podstatně nižší mzdu.

U alimentů neplatí jednoduché pravidlo „diety se vždy přičtou“. Soud zkoumá schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče i potřeby dítěte. Manuál Ministerstva spravedlnosti k doporučující tabulce říká, že se cestovní náhrady do čistého příjmu zpravidla nezapočítávají. Zároveň ale připouští posouzení konkrétní situace.

To je podstatné hlavně u řidičů kamionů a lidí, kteří tráví velkou část měsíce na cestách. Jestli diety skutečně spolknou hotel, jídlo a další náklady, nejsou volnými penězi na domácnost. Když ale zaměstnavatel hradí velkou část výdajů přímo a dietami zůstává rodiči pravidelně vysoká částka, soud se na jeho skutečnou životní úroveň dívat může. A stejně tak zbystří, když nízká oficiální mzda nápadně neodpovídá práci, majetku či běžným výdajům.

Kdo řeší výživné, neměl by předkládat jen jednu výplatní pásku. Hodí se pracovní smlouva, přehled cest, vyúčtování, doklady o ubytování a informace o tom, co platí zaměstnavatel. Diety nejsou tajná cesta, jak si snížit alimenty. Jsou náhradou nákladů. Jenže soud má právo zkoumat, zda tomu odpovídá i skutečnost.