Článek
Vypadá jako drobnost, ale mohla dát skláři zabrat
V mnoha domácnostech ještě stojí ve vitríně sklo, kterého se děti nesměly ani dotknout. Malé číše, pohárky na likér, barevné sklenky, zlacení, broušení, někdy podivné dvojité stěny. Babička z toho nalila griotku návštěvě a hotovo. Nikdo neřešil, jestli jde o kus řemesla, nebo jen sváteční harampádí.
Jenže u starého skla se vyplatí zpomalit.
Dvoustěnné číše, známé také jako sklo typu Zwischengoldglas, nejsou obyčejné skleničky. Victoria and Albert Museum popisuje tuto techniku jako „zlatý sendvič“: dva skleněné díly do sebe přesně zapadly, mezi nimi byla zlatá nebo stříbrná fólie a do ní se vyrýval dekor. Spoj se potom zabrousil a uzavřel.
To není práce na páteční směnu před odchodem domů. U kvalitního kusu je vidět přesnost, trpělivost a ruční práce, kterou dnes běžný člověk snadno přehlédne. Jen vidí starou sklenku se zlatem a řekne si, že podobných mají v bazaru plnou polici.
Někdy ano. Někdy vůbec.
České sklo mělo ve světě zvuk dávno před socialismem
České sklářství nestojí jen na broušených skleničkách z turistických obchodů. Severní Čechy, Nový Bor, Kamenický Šenov, Jizerské hory. To nejsou jen místa na výlet, ale krajina, kde se sklo vyrábělo, zušlechťovalo a vyváželo po Evropě.
Muzeum Náchodska ve svých sbírkách připomíná biedermeierové číše a vázy z 19. století, rubínovou lazuru patentovanou Friedrichem Egermannem v roce 1832 i amalgamové, tedy zrcadlové sklo vyráběné z dvojdutého skla. Právě to ukazuje, jak pestrý svět se za slovem „stará sklenička“ může schovávat.
A tady je potřeba říct jednu věc natvrdo. Většina skla po babičce nebude stát statisíce. Běžné likérky, obyčejné broušené soupravy nebo pozdější sériová produkce mají cenu spíš v řádu stovek či nižších tisíců. Pokud vůbec. Vysoké částky se týkají výjimečných kusů: starých, kvalitních, vzácných, nepoškozených a dobře určených.
U historického skla ale statisíce nejsou pohádka. Server Artplus popsal aukční výsledek agatinového poháru, který se z vyvolávací ceny 45 tisíc korun dostal na 192 tisíc korun včetně aukčního poplatku. Nešlo o dvoustěnku, ale dobře to ukazuje, že kvalitní české historické sklo umí mít cenu, nad kterou se laikovi protočí panenky.
Neprodávat prvnímu chytrákovi za pětistovku
U skla rozhoduje detail. Otluk na hraně, prasklina, poškozené zlacení, zakalení, špatně opravená patka nebo chybějící část dokážou cenu srazit rychle. Naopak původní stav, jemná rytina, lovecký motiv, erb, datace, starý rodinný původ nebo doložená sklárna mohou hodnotu výrazně zvednout.
Nejhorší je vzít číši, hodit ji do myčky a pak s ní běžet do bazaru. Zlacení a staré dekory nemají rády hrubé zacházení. Stejně hloupé je sklo čistit agresivní chemií nebo se snažit „vylepšit“ jeho vzhled domácím leštěním. U starožitností někdy platí, že snaha pomoci udělá škodu za tisíce.
Rozumný postup je obyčejný. Nafotit číši ze všech stran, zvlášť dno, hranu, dekor a případné poškození. Zjistit, jestli má dvojitou stěnu, zlacený nebo rytý motiv mezi vrstvami, značku, štítek nebo rodinný doklad. A pokud vypadá opravdu neobvykle, obrátit se na znalce historického skla, muzeum nebo solidní aukční síň.
Protože sklenička po babičce může být jen milá památka na višňovku a nedělní návštěvy. Ale také to může být kus starého českého řemesla, který někdo v rodině desítky let bral jako obyčejnou věc do vitríny.
A právě proto se vyplatí ji nevyhodit jen proto, že se nehodí k nové kuchyni. Některé věci vypadají jako kýč jen do chvíle, než člověk zjistí, kolik práce a historie v nich opravdu je.
