Článek
Ráno začínalo gongem a bojem o několik minut
Jeden „běžný den“ platný pro všechny nacistické tábory neexistoval. Režim se měnil podle ročního období, roku, části tábora i pracovního zařazení. Navíc je třeba rozlišovat mezi koncentračním táborem a vyhlazovacím centrem. V Belžci, Sobiboru či Treblince byla většina deportovaných zavražděna krátce po příjezdu. Jak připomíná United States Holocaust Memorial Museum, Osvětim-Březinka plnila současně úlohu koncentračního a pracovního tábora i místa hromadného vraždění.
Den vězňů ponechaných naživu začínal často už ve 4.30 v létě a o hodinu později v zimě. Po zaznění gongu museli vstát, upravit slamník a deku, vměstnat se k přeplněným latrínám a pokusit se umýt. Mýdlo, ručník ani soukromí nebyly samozřejmostí. Zpoždění nebo nedokonale ustlané lůžko mohlo znamenat bití.
Následoval teplý nápoj vydávaný za kávu či čaj a nástup zvaný apel. Vězni stáli venku bez ohledu na mráz, déšť, nemoc či vyčerpání, dokud počty nesouhlasily. Oficiální přehled Památníku Auschwitz-Birkenau uvádí, že se nastupovalo v řadách a chybějící člověk mohl počítání prodloužit o celé hodiny.
Bibiana Szulc Ach, která se do Osvětimi dostala jako dítě, vzpomínala pro Paměť národa: „Ráno byl apel. V Osvětimi byly apely v pět hodin ráno a druhý, večerní, byl v šest.“ Sedm dětí se podle ní v noci tísnilo pod jedinou dekou a přes den směly pouze skrčeně sedět v bloku.
Otročení provázel hlad, bití a strach ze selekce
Po apelu se formovala pracovní komanda. Z bran vycházela za pochodu, někdy za hudby táborového orchestru. Tato absurdní kulisa neměla vězně povzbudit. Pomáhala udržet krok a současně měnila odchod na nucenou práci v další ponižující obřad.
Od jara 1942 trval stanovený pracovní den v Osvětimi nejméně jedenáct hodin. Vězni stavěli budovy, kopali, nosili těžký materiál, pracovali v továrnách, skladech, zemědělství i dolech. Některá komanda musela ujít kilometry ještě před začátkem směny. Kdo zeslábl, zaostával nebo přestal být pro tábor použitelný, riskoval bití, trest, selekci a smrt.
Poledním jídlem bývala řídká polévka, která po těžké práci nemohla nahradit vydanou energii. Hlad nebyl vedlejším důsledkem špatného zásobování, ale součástí systému, jenž člověka postupně zbavoval sil. Vězni hledali slupky, vyměňovali drobné příděly a někdy si schovávali část chleba na ráno. Krádež takové zásoby mohla rozhodnout, zda její majitel zvládne příští směnu.
Ne všichni ovšem chodili denně pracovat. Některé skupiny čekaly v Březince na další transport nebo selekci. Přeživší Gita Cycowiczová v záznamu památníku Jad vašem řekla:
V Březince jsme nepracovali, jen dvakrát denně stáli na apelu. Žili jsme v neustálém strachu z další selekce.
Večerní gong znamenal pouze další přežitý den
Pracovní komanda se vracela před setměním. Vyčerpaní vězni někdy nesli těla těch, kteří během práce zemřeli nebo byli zabiti. Následoval další apel. Pokud někdo chyběl, čekání pokračovalo, přestože ostatní sotva stáli na nohou. Teprve po správném součtu přišel večerní příděl chleba, někdy doplněný trochou margarínu, marmelády či nekvalitní uzeniny.
Krátký čas před nočním klidem vězni využívali k návštěvě latríny, opravě oděvu nebo hledání zpráv o blízkých. Odpočinek byl spíše teoretický. V přeplněných barácích se lidé tísnili na pryčnách, bojovali se zimou, hmyzem a nemocemi. Spánek přerušoval křik, strach i vědomí, že soused na vedlejším místě nemusí ráno vstát.
Kolem deváté hodiny zazněl poslední gong a z baráků se už nesmělo vycházet. Pro vězně to nebyl konec směny v obvyklém smyslu. Znamenalo to jen, že přežil další apel, další práci a další selekci. Ráno se celý mechanismus rozběhl znovu - pokud se ho dožil.
