Článek
Číslo 82 neoznačuje oběti jednoho masakru
Na první pohled jde o detail, který příběh pouze mírně upravuje. Ve skutečnosti mění jeho význam. Studie zveřejněná v roce 2025 analyzovala pozůstatky 82 lidí, neznamená to však, že archeologové našli všech 82 zohavených obětí v jediné jámě.
Do tohoto počtu vědci zahrnuli násilně zemřelé i lidi z běžných dobových pohřbů, kteří sloužili jako srovnávací skupina. Vedle lidských ostatků zkoumali také 53 zvířecích vzorků a 35 současných rostlin, aby vytvořili chemický obraz alsaské krajiny. Studie vyšla v časopise Science Advances.
Jádro příběhu tvoří dvě kruhové jámy v severovýchodní Francii. V jámě číslo 124 u Achenheimu leželo šest lidských těl a čtyři oddělené levé horní končetiny. Jáma číslo 157 u Bergheimu obsahovala osm těl a sedm dalších levých horních končetin.
Celkem tedy šlo o čtrnáct téměř úplných koster a ostatky nejméně jedenácti dalších lidí, z nichž se dochovaly pouze oddělené části levých paží. Nálezy pocházejí přibližně z let 4300 až 4150 před naším letopočtem. V tomto období už střední Evropu obývaly zemědělské komunity s trvalými sídly, zásobami potravin a územím, o které mohly soupeřit.
Těla skončila v bývalých zásobních jámách
Kruhové jámy původně mohly sloužit ke skladování obilí nebo jiných zásob. Když přestaly plnit praktickou funkci, získaly v některých neolitických osadách nový význam. Lidé do nich ukládali předměty, zvířecí ostatky a někdy také mrtvé.
Pohled na Achenheim a Bergheim se však od běžného pohřbu výrazně liší. Těla nebyla pečlivě položena do obvyklé polohy ani doprovázena jasně uspořádanou pohřební výbavou. Ležela neuspořádaně a několik koster neslo nezhojená poranění vzniklá krátce před smrtí nebo v jejím okamžiku.
Nejvýraznější násilí se objevilo u mužů z Achenheimu. Na kostech měli mnoho zásahů, jejichž rozsah překračoval to, co by bylo nutné k pouhému usmrcení. Archeologové proto používají výraz overkill, tedy nadměrné násilí pokračující i poté, kdy už oběť prakticky nemohla představovat hrozbu.
Takové jednání může vzniknout v prudkém boji, ale opakování podobného vzorce na dvou místech naznačuje také jinou možnost. Násilí mohlo být záměrně předváděné. Nešlo pouze o odstranění nepřítele, ale o jeho ponížení, proměnu v trofej a demonstraci převahy vítězů.
Jeden muž utrpěl rány téměř po celé levé straně těla
Mimořádně poškozená byla kostra označená jako jedinec číslo 7 z Bergheimu. Patřila dospělému muži, jehož tělo leželo přímo nad oddělenými pažemi. Na lebce měl několik zásahů, poraněnou dolní čelist a čerstvé zlomeniny levé klíční kosti, lopatky a žeber.
Jeho levá pažní kost byla prudkým úderem úplně zlomena a spodní část končetiny chyběla. Starší odborný rozbor bergheimské jámy popsal pět míst zásahu na lebce. Nejtěžší rány poškodily čelo, spánkovou kost i čelist a samy o sobě mohly být smrtelné. Podrobný popis nálezu publikoval časopis Antiquity.
Ani tato kostra ovšem neumožňuje přesně rekonstruovat poslední minuty mužova života. Z kostí lze poznat směr a přibližnou sílu některých úderů, nikoliv každé gesto útočníka. Nelze bezpečně určit ani to, zda všechny oddělené paže patřily lidem zabitým na místě, nebo byly přineseny odjinud.
Právě na tuto otázku se zaměřila nová chemická analýza.
Zuby a kosti uchovaly stopy odlišných životů
Vědci použili několik izotopových metod najednou. Izotopy jsou různé formy stejného chemického prvku a jejich poměry v lidských tkáních se mohou měnit podle stravy, vody i geologického prostředí.
Zubní sklovina vzniká během dětství a později se výrazně neobnovuje. Může proto zachytit prostředí, v němž člověk vyrůstal. Kost se naopak průběžně přestavuje a vypovídá spíše o pozdější části života. Uhlík a dusík pomáhají sledovat složení potravy, stroncium a kyslík pohyb mezi různými oblastmi a síra může napovědět, jaký typ krajiny člověk využíval.
Nejde o pravěkou adresu uloženou v zubu. Výsledek neprozradí konkrétní vesnici ani trasu cesty. Dokáže však ukázat, že lidé ve stejné jámě neprožili život za stejných podmínek.
Násilně zemřelí se v několika ukazatelích lišili od lidí pohřbených běžným způsobem. Jejich strava byla proměnlivější, v dětství častěji procházeli obdobími nedostatku či nemoci a některé hodnoty naznačovaly větší mobilitu. To podporuje závěr, že nepatřili k místní komunitě, která je do jam uložila.
Oddělené paže a celá těla zřejmě nepatřily stejné skupině
Překvapivý rozdíl se objevil také mezi jednotlivými oběťmi. Izotopové hodnoty oddělených paží se v obou jámách shodovaly spíše se severním Alsaskem. Většina téměř úplných koster naproti tomu odpovídala spíše jižnější části regionu, případně lidem napojeným na širší migrační pohyb z oblasti Pařížské pánve.
Výzkumníci proto navrhli scénář, v němž se setkaly dvě kategorie poražených nepřátel. Oddělené končetiny mohly pocházet z těl bojovníků zabitých při střetu blíže osadě. Vítězové je odřízli a odnesli jako důkaz úspěchu. Celá těla mohla patřit zajatcům dopraveným do osady živým nebo mrtvým z jiné oblasti.
Zajatí lidé pak mohli být usmrceni až před komunitou. Extrémní násilí by v takovém případě nebylo chaotickým dozvukem bitvy, ale součástí vítězného rituálu. Mělo nepřítele zbavit lidské důstojnosti, stmelit vítěznou skupinu a všem přítomným názorně ukázat, kdo ovládá území.
Oxfordská univerzita tento možný scénář popsala jako dvoustupňové zacházení s poraženými: z jedněch se staly válečné trofeje, druzí mohli posloužit jako zajatci při veřejném představení násilí.
Proč právě levá paže, zatím nevíme
Jedenáct oddělených končetin má společnou nápadnou vlastnost. Všechny pocházejí z levé strany těla. Náhodné oddělení částí těl při boji nebo pozdějším rozkladu by tak pravidelný výběr vysvětlovalo jen obtížně.
Levá paže zřejmě měla pro tehdejší obyvatele zvláštní význam. Mohla sloužit jako snadno rozpoznatelný důkaz zabitého protivníka, součást obřadu nebo symbol jeho trvalého oslabení. Přesný význam však bez písemných pramenů neznáme.
Není jisté ani to, kdy končetiny skončily v jámách. Některé mohly být nejprve vystaveny na jiném místě, uchovávány jako trofeje a pohřbeny až později. Tomu by odpovídaly chybějící nebo rozptýlené drobné kosti rukou. Archeologové tuto možnost připouštějí, nedokážou ji však přímo dokázat.
Existuje rovněž alternativní vysvětlení. Všichni mohli být zajatci přivedení do osady a rozdílné zacházení mohlo souviset s jejich původem, společenským postavením nebo úlohou ve válce. Někteří byli zabiti, jiní zmrzačeni. Autoři studie tuto variantu nezavrhují, za pravděpodobnější ale považují kombinaci trofejí odebraných mrtvým bojovníkům a těl popravených zajatců.
Smrt měla oslovit také živé
Nález nevypovídá jen o brutalitě pravěké války. Mnohem významnější je jeho organizovanost. Výběr stejné končetiny, rozdílný původ obětí, nadměrné násilí a uložení ostatků uvnitř sídel ukazují, že smrt mohla mít veřejné publikum.
Vítězství nebylo dokončeno posledním úderem na bojišti. Pokračovalo návratem do osady, předvedením trofejí a zacházením se zajatci. Násilí se tím měnilo ve zprávu určenou vlastním lidem, sousedům i dalším nepřátelům.
A právě tím jsou jámy z Achenheimu a Bergheimu tak znepokojivé. Neukazují pouze, že se lidé před více než šesti tisíci lety navzájem zabíjeli. Naznačují, že už tehdy dokázali lidské tělo proměnit v prostředek propagandy a smrt v pečlivě připravenou demonstraci moci.
