Článek
Nejprve otočit, potom teprve soudit
Růžový porcelán má v českých domácnostech zvláštní pověst. Někdo ho bere jako noblesu, jiný jako kýč po babičce, který se nehodí k ničemu kromě krajkové dečky. Jenže než člověk začne kroutit nosem, měl by udělat jednu jednoduchou věc: otočit šálek, talíř nebo cukřenku dnem vzhůru.
Právě značka na dně často řekne víc než celý rodinný výklad o tom, že „to bylo drahé“. U růžového porcelánu se vyplatí hledat hlavně označení porcelánek z Karlovarska, Chodova, Louček nebo Horního Slavkova. A také starší značky, které mohou napovědět dobu výroby.
Tradice chodovského růžového porcelánu není žádná novodobá pohádka pro bazary. Podle materiálu města Chodov k porcelánkám v Chodově pochází známá značka H&C pod dvěma smrčky a písmeno CH z období po roce 1872, kdy podnik koupila firma Haas a Czjzek. Právě takové detaily mohou u staršího kusu rozhodovat.
Růžová barva sama o sobě nestačí
Tady je potřeba říct nepříjemnou pravdu. Ne každý růžový hrníček má cenu zlata. Spousta kusů se vyráběla ve větších sériích a v domácnostech jich dodnes leží dost. Malý talířek, běžný hrnek nebo osamělá vázička bez soupravy často nebude žádný zázrak.
Hodnotu zvedá kompletnost. Celý servis je zajímavější než jeden šálek bez podšálku. Původní stav je lepší než kus s uraženým ouškem. Ruční zlacení, jemný dekor, nepoškozená glazura a jasná značka znamenají víc než jen to, že je porcelán „hezky růžový“.
Porcelánka Rudolf Kämpf v Loučkách na své časové ose připomíná výrobu v Loučkách už od roku 1907 a dnešní spojení se značkou Leander, která je známá právě růžovým porcelánem. To je další vodítko pro lidi, kteří doma najdou růžovou soupravu s výraznou značkou a nevědí, kam ji zařadit.
Na rovinu: samotné slovo Leander, Chodov nebo Haas & Czjzek ještě automaticky neznamená velké peníze. Ale znamená, že nemá smysl porcelán odnést do krabice „za odvoz“ bez ověření.
Cena padá s každou prasklinou
U porcelánu je stav nemilosrdný. Otluk na hraně, vlasová prasklina, poškozené zlacení nebo chybějící víčko u cukřenky umí cenu srazit velmi rychle. Laik často řekne: „To není skoro vidět.“ Sběratel odpoví: „Ale je.“
Pozor také na myčku. Starší zlacený porcelán do ní nepatří. Prudké programy, chemie a horko mohou dekor poškodit. Kdo našel doma starší růžový servis, neměl by ho hned „pořádně vydrhnout“, aby lépe vypadal. U starožitností někdy horlivé čištění nadělá víc škody než prach.
Expozice porcelánu na zámku v Klášterci nad Ohří podle města mapuje vývoj českého porcelánu v jednotlivých slohových fázích a v konfrontaci různých porcelánek. Právě to je dobrá připomínka: porcelán není jen staré nádobí. Je to řemeslo, móda, historie výroby a někdy i kus lokální identity.
Neprodávat prvnímu zájemci z chodby
Kdo doma růžový porcelán najde, měl by postupovat klidně. Nafotit značku na dně, celý kus, detail dekoru a případné vady. Zjistit, zda jde o kompletní soupravu, nebo jen jednotliviny. A pak teprve řešit cenu. U lepších kusů má smysl obrátit se na antikváře, znalce užitého umění nebo specializovanou aukci.
Běžné nabídky na inzertních portálech mohou pomoct s orientací, ale nejsou svaté písmo. Cena, kterou někdo napíše k inzerátu, není totéž co cena, za kterou se věc opravdu prodá. Solidnější vodítko dávají aukční výsledky. Databáze Artplus sleduje český trh s uměním a starožitnostmi právě přes reálné aukční prodeje, ne přes přání prodávajících.
Růžový porcelán tedy může mít cenu. Někdy jen pár stovek. Jindy tisíce. U výjimečných starších souprav nebo dobře určených kusů i víc. Ale hlavní rada je obyčejná: nevěřit ani rodinné legendě, ani prvnímu překupníkovi.
Vitrína po babičce možná skrývá jen sentiment. To také není málo. Ale dokud neotočíte porcelán a nepodíváte se na značku, vlastně nevíte, co doma máte.
