Článek
V Česku zdomácněl díky dabingu a zvláštnímu humoru
Mrazík není česká pohádka, ale v českých domácnostech tak už dávno působí. Film Alexandra Roua vznikl v roce 1964 a příběh o Nastěnce, Ivanovi, Babě Jaze a Marfuše se k nám dostal s dabingem, který z něj udělal něco víc než jen přeložený zahraniční titul.
Právě české hlasy jsou velká část kouzla. Ivana namluvil Josef Zíma, Nastěnku Eva Klepáčová, Mrazíka Otomar Korbelář a Babu Jagu nezaměnitelný František Filipovský. Obsazení české verze i původní herce připomínají Novinky. Kdo slyšel „To je ale nešika“, většinou nepotřebuje vysvětlovat, odkud to je.
Ale jak to je dnes? Dnešní dítě už nemá stejný vztah k pomalému tempu, kulisám a trikům, které dnes vypadají skoro domácími prostředky. Jenže právě to je důvod, proč má Mrazík pořád cenu. Není uhlazený jako nová animace, všechno vysvětluje po svém a místy je pořádně podivný. Děti ale nemusí dostávat jen dokonale vyleštěné filmy, které vypadají všechny stejně.
Američané se nesmějí úplně tomu samému filmu
Tvrzení, že se v USA všichni vysmívají Mrazíkovi, je trochu zkratka. Mnoho tamních diváků ho zná hlavně pod názvem Jack Frost a v anglické verzi, která měla jiný dabing i odlišné vyznění. V roce 1997 si právě tento film vzal na paškál pořad Mystery Science Theater 3000, jehož principem je komentovat filmy vtipy přímo během sledování.
Pro americké publikum se tak z Mrazíka stal kultovní „divný film“: medvědí hlava, chaloupka na kuří noze, hříbeček i výrazná Marfuša působí bez znalosti slovanských pohádkových motivů jako sled zvláštních nápadů. U nás jsou to naopak věci, které k pohádce přirozeně patří.
Nejde tedy o spor, kdo má lepší vkus. Češi si film spojují s Vánocemi, rodinným gaučem a dabingem, který známe nazpaměť. Americký divák často narazí na cizokrajnou pohádku přes satirickou show, kde se čeká hlavně na další vtípek. To jsou dvě úplně jiné startovní čáry.
Mrazík funguje, protože se nebojí být trochu strašidelný
Na Mrazíku je dobré i to, že dětem nepodává příběh jen v měkké vatě. Nastěnka skončí sama v zimním lese, Ivan musí napravit vlastní pýchu a Marfuša není jen směšná, ale i nepříjemná. Pohádka jasně ukazuje, že laskavost, odvaha a obyčejná slušnost mají cenu, zatímco sobectví a vychloubání se člověku vrátí.
Dnešním dětem to může připadat přímočaré. Jenže přímočarost není chyba. V záplavě příběhů, kde má každý padouch složitou minulost a všechno se musí ironicky shodit, je vlastně osvěžující vidět pohádku, která se nestydí říct, že chovat se dobře má smysl.
Zvláštní kouzlo má i Marfuša. Inna Čurikovová z ní udělala postavu, kterou si člověk pamatuje po desetiletí, a její role patří mezi nejznámější hereččiny rané filmové práce, jak připomíná Mosfilm. Bez ní by byl Mrazík jen hezká zimní pohádka. S ní je to film, který se cituje i po letech.
Každé dítě by ho mělo vidět aspoň jednou
Mrazík nemusí každého chytit hned. Některé děti se budou smát starým trikům, jiné budou zírat na Babu Jagu a další si oblíbí hlavně Marfušu se sladkou smetánkou. To je v pořádku. Pohádky nejsou školní povinnost, ale společný zážitek.
U nás se Mrazík stal vánoční stálicí už dávno; Novinky ho popisují jako zahraniční titul, který v českých Vánocích zdomácněl. A právě proto by ho mělo každé dnešní dítě aspoň jednou zkusit vidět bez toho, aby mu dospělí předem vysvětlovali, co je na něm „špatně“ nebo „zastaralé“.
Mrazík není dokonalý film. Je to ale poctivá pohádka s fantazií, výraznými postavami a českým dabingem, který z ní udělal domácí klasiku. A to je na Vánoce víc než dost.
