Článek
Bez lazebnic by se veřejná lázeň neobešla
Provoz středověké lázně znamenal hodiny těžké práce. Vodu bylo nutné přinést, ohřát a nalít do dřevěných kádí, místnosti vytopit a po návštěvnících uklidit. Lazebnice pomáhaly hostům se svlékáním, myly je, drhly jim záda, pečovaly o vlasy a někdy prováděly masáže či natíraly tělo mastmi. K tomu mohly roznášet jídlo a pití.
Nešlo přitom o samostatné řemeslnice v dnešním slova smyslu. Zpravidla pracovaly pro provozovatele lázně, případně patřily k jeho domácnosti. Jejich postavení bylo podstatně slabší než postavení lazebníka nebo bradýře. Právě muži častěji holili, stříhali, ošetřovali drobná poranění, přikládali baňky a pouštěli žilou. Jak připomíná studie Západočeské univerzity, lazebnické řemeslo tak zasahovalo i do základní zdravotní péče.
Archeologické nálezy a dobová vyobrazení potvrzují, že veřejné lázně nebyly výstředností několika boháčů. Jednu z pozdně středověkých pražských lázní zkoumá také práce Univerzity Karlovy, která zároveň upozorňuje na nepostradatelnou léčebnou úlohu lazebníků.
Do kádí usedali měšťané, řemeslníci i chudí
Městská lázeň sloužila širokému okruhu lidí. Chodili sem měšťané, tovaryši, studenti, pocestní i služebnictvo. Bohatší domácnosti si mohly nechat připravit koupel doma a zámožné ženy obsluhovaly jejich vlastní služebné. Pro většinu obyvatel však byla veřejná lázeň nejsnazší cestou k teplé vodě.
Návštěva nebyla jen rychlým omytím. Hosté seděli v kádích s horkou vodou, někde se používaly byliny a páru vytvářely rozpálené kameny nebo kusy železa. Lázně bývaly současně místem odpočinku, hovoru, jídla a pití. Podle regionální encyklopedie Českého Krumlova města své lázně často vlastnila a pronajímala lazebníkům. Existovaly také koupele hrazené z dobročinných odkazů, při nichž chudí dostávali vedle umytí i chléb a pivo.
Pravidla pro ženy a muže se lišila podle místa i období. Někde měli oddělené hodiny nebo místnosti, odjinud známe společné koupání. Lazebnice se proto pohybovaly v prostředí, kde byla nahota běžnou součástí práce. To jim na pověsti rozhodně nepřidávalo.
Užitečné řemeslo neslo cejch nepočestnosti
Ne vše je ale tak, jak se o tom mluví. Středověké město služby lazebníků potřebovalo, zároveň však lidmi od lázní často pohrdalo. Tělesná blízkost, smíšené koupání, alkohol a někdy i skutečně nabízené sexuální služby vytvářely prostředí plné pomluv. Z lazebnice se tak v pozdějších představách snadno stala prostitutka.
Tak jednoduché to ale není. Jak shrnuje historický přehled JSTOR Daily, některá města prostituci lázeňskému personálu výslovně zakazovala. Takový zákaz dokládá obavu nebo existující problém, nikoli to, že každá lázeň byla nevěstincem a každá pracovnice nabízela sex.
Nízké společenské postavení mělo i praktické následky. Lazebníci někde nesměli zasedat v městské radě a jejich děti narážely při vstupu do jiných řemesel. Panovnická privilegia se tento cejch pokoušela zmírnit, předsudky však přežívaly. Lazebnice proto vykonávaly namáhavou a potřebnou práci, ale pohybovaly se na okraji vážené městské společnosti. Byly ošetřovatelkami, služebnými i společnicemi hostů - a teprve u konkrétního místa a případu lze říci, zda k tomu patřily také sexuální služby.
