Článek
Zkázu nepřineslo sucho, ale nekončící déšť
Na jaře roku 1315 začalo v rozsáhlé části Evropy pršet. Půda nasákla vodou, řeky se rozlévaly a obilí na polích nedozrávalo. Mokrou úrodu nebylo možné pořádně sklidit ani uskladnit. Hnilo také seno, takže hospodáři neměli čím krmit tažná a hospodářská zvířata.
Nešlo o několik špatných týdnů. Déšť a nezvykle chladné počasí zasáhly také následující zemědělskou sezonu. Moderní rozbor letokruhů ukázal, že období let 1314 až 1316 patřilo v Evropě mezi jedno procento nejvlhčích tříletých úseků od roku 1300 do roku 2012. V průměru šlo o páté nejvlhčí takové období za více než sedm století.
Nejvýraznější anomálie zasáhly území dnešní Francie, Británie, Irska, Belgie, Německa, Dánska, Polska a Pobaltí. Jižní Itálie naproti tomu tak silně postižena nebyla a mohla potraviny vyvážet. Velký hladomor tedy nesrazil všechny evropské země stejně, jeho jádro leželo především na severu a severozápadě kontinentu. Rozsah mimořádně vlhkého počasí zrekonstruovala studie v časopise Communications Earth & Environment.
Obilí zdražilo na osminásobek
První špatná sklizeň vyčerpala zásoby. Druhá už připravila lidi o možnost improvizovat. V Anglii stoupla cena pšenice z pěti šilinků v roce 1313 až na čtyřicet šilinků v roce 1315. Běžná rodina se tak mohla dívat na obilí vystavené k prodeji, ale neměla čím zaplatit.
Ani peníze navíc nezaručovaly, že bude co koupit. Středověká doprava byla pomalá a drahá, cesty podmáčené a okolní oblasti často trpěly stejným nedostatkem. Války a mocenské spory navíc bránily přepravě zásob. Když se například francouzské vojsko pokusilo proniknout do Flander, uvízlo v rozbahněné krajině.
Hlad proto nevznikl jen kvůli počasí. Záleželo také na vlastnictví půdy, přístupu na trh a zásobách. Studie věnovaná Flandrům ukazuje, že zranitelnost jednotlivých domácností ovlivňovala moc místních elit, velikost pozemků i způsob, jakým rodina získávala příjem. Stejný liják tak mohl bohatého připravit o část výnosu, zatímco bezzemka o jedinou možnost obživy. Sociální stránku hladomoru rozebírá studie v The Economic History Review.
Lidé jedli trávu, nemocná zvířata i osivo
Hlad nezačal lidským masem. Nejdříve se měnil jídelníček. Chudí sbírali kořínky, plané rostliny, listí a trávu. Kronikáři popisovali lidi, kteří okusovali syrová těla uhynulého dobytka nebo se pásli na polích podobně jako zvířata.
Na řadu přišli koně, psi a další zvířata, která by běžně na středověkém stole neskončila. Jejich porážení však mělo další následky. Kůň či vůl nepředstavovali pouze maso, ale také sílu potřebnou k orbě a dopravě. Jejich snědením si domácnost zachránila několik dnů, zároveň si ale zkomplikovala příští setí.
Podobně zoufalým krokem bylo spotřebování osiva. Zrno odložené pro nové pole se proměnilo v poslední chléb, po něm však nezůstalo čím osít další úrodu. Když se počasí v roce 1317 začalo zlepšovat, zemědělství se proto nemohlo okamžitě vrátit k normálu.
Vyhladovělým lidem navíc nehrozela pouze smrt prázdným žaludkem. Závadná strava a dlouhodobá podvýživa oslabovaly tělo, které pak snadněji podlehlo infekcím. Umíralo se na kombinaci hladu, nemocí a špatných hygienických podmínek.
Některé děti rodiče opustili, jiné osiřely
Rodiny se dostaly před rozhodnutí, koho ještě dokážou živit. Hladomory obecně provází růst dětského zanedbávání, opouštění novorozenců a rozpad domácností. Totéž dobové i pozdější zprávy připisují krizi po roce 1315.
Přesný počet opuštěných dětí však neznáme. Písemnosti zachycují především ceny, pozemkové převody, hospodaření institucí a výpovědi kronikářů. Osud chudého dítěte, které zůstalo bez rodičů nebo bylo posláno žebrat, se do záznamů často vůbec nedostal.
Jisté je, že hlad vytvářel sirotky. Když zemřeli rodiče a příbuzní sami neměli co jíst, děti přecházely mezi domácnostmi, končily na ulici nebo se snažily přežít žebráním a drobnými krádežemi. Tvrzení o masovém opouštění proto nelze vyjádřit přesným číslem, samotný rozpad rodin je však vzhledem k rozsahu úmrtnosti dobře představitelným důsledkem krize.
S hladomorem bývá spojována také pohádka o Jeníčkovi a Mařence, v níž rodiče odvedou děti do lesa, protože je nedokážou uživit. Přímý doklad, že příběh vznikl právě v letech 1315 až 1317, ale neexistuje. Pohádka byla písemně zachycena až o staletí později.
O pojídání dětí psali už současníci
Nejděsivější svědectví zanechali kronikáři. Anglický mnich Jan z Trokelowe zaznamenal, že lidé jedli koňské maso, kradli vykrmené psy a podle šířících se zpráv tajně pojídali vlastní i cizí děti. Popsal také vězně, kteří měli napadnout nově přivedené odsouzence a zaživa z nich trhat maso. Překlad části jeho kroniky zpřístupňuje Medieval Sourcebook Fordham University.
Podobná obvinění přicházela z Anglie, Livonska, Polska a Slezska. Některé texty zmiňovaly těla popravených, vraždy příbuzných i rodiče pojídající své potomky. Současná klimatická studie připomíná, že právě z Polska a Slezska se dochovaly zprávy o kanibalismu a zabíjení dětí.
Slovo „zprávy“ je však zásadní. Trokelowe výslovně pracoval s tím, co se údajně vyprávělo. Nezapisoval výsledek vyšetřování konkrétního případu. Historik William Chester Jordan navíc upozorňuje, že většina obvinění pochází z městského prostředí a kronikáři jimi dokládali nejen hlad, ale také domnělý rozpad pořádku a morálky.
Příběhy se následně opisovaly a zesilovaly. Pozdější anglický letopisec například zopakoval zprávu o chudácích pojídajících děti, přestože události sám nezažil. Kanibalismus při tak rozsáhlém hladomoru nelze vyloučit, žádnou z dramatických kronikářských vět však není bezpečné vydávat za popis běžného chování milionů lidí. Jordanovo zásadní dílo shrnuje hladomor jako souhru počasí, válek, nemocí zvířat a nerovné distribuce potravin.
Otevírání hrobů zůstává na hranici mezi svědectvím a hrůzným motivem
K hladomoru se váže také tvrzení, že zoufalí lidé vykopávali čerstvě pohřbené mrtvé. Motiv se objevuje v moderních převyprávěních i souhrnech kronikářských zpráv. Jeho konkrétní původ a rozsah jsou však hůře doložitelné než ceny obilí, neúroda nebo pojídání domácích zvířat.
Pevnější oporu mají zprávy o tělech popravených a o údajné konzumaci lidí ve věznicích. Otevírání hrobů proto patří do titulku oprávněně pouze s výrazem „údajně“. Nelze říct, že se nikdy nestalo, ale už vůbec ne, že šlo o rozšířený způsob obstarávání potravy.
Právě v tom spočívá problém středověkých kronik. Zaznamenávají skutečnou katastrofu, zároveň ji však vykládají jazykem hříchu, božího trestu a převráceného světa. Kanibalismus představoval pro autora nejsilnější možný obraz společnosti, v níž přestala platit základní pravidla.
Déšť ustoupil dříve než hlad
Počasí se během roku 1317 postupně zlepšilo, tím ale krize okamžitě neskončila. Chybělo osivo, dobytek, pracovní síla i peníze. Některé oblasti se s nedostatkem potýkaly ještě na počátku 20. let 14. století, proto historici používají vedle let 1315–1317 také širší období 1315–1322.
Přesný počet zemřelých nelze určit. Moderní výzkum však řadí událost k nejhorším populačním propadům evropských dějin a k hladomorům s vůbec nejvyšší úmrtností vzhledem k tehdejšímu počtu obyvatel.
Nejtemnější kronikářské historky mohou být zveličené. Katastrofa, kterou se snažily popsat, však přehánění nepotřebuje. Stačí představa dvou zničených sklizní, prázdného trhu a rodiny, která snědla zrno určené pro příští jaro. Velký hladomor ukázal, jak rychle se svět závislý na jediné úrodě může rozpadnout.
