Mezi Ano a Ne: Proč potřebujeme víc než binární uvažování

V dnešní době se stále častěji setkáváme s fenoménem, který bychom mohli nazvat binárním uvažováním. Tento způsob myšlení, který rozděluje svět na striktní dichotomie - dobré versus špatné, přátelé versus nepřátelé, pravda versus lež - se projevuje napříč celou společností a ovlivňuje jak naše osobní rozhodování, tak veřejné diskurzy. Na první pohled se může zdát, že jde o efektivní strategii pro rychlé rozhodování v komplexním světě, avšak při bližším zkoumání odhalíme, že binární uvažování skrývá mnohem více nebezpečí, než bychom na první pohled předpokládali.

Jedním z hlavních problémů binárního uvažování je jeho zjednodušující charakter. Svět kolem nás je nesmírně složitý, a pokusy o jeho redukci na jednoduché binární opozice ignorují množství nuancí a středních cest, které jsou často klíčové pro plné pochopení situace. Podobně jako ve světě matematiky, kde je nula základním stavebním kamenem, který umožňuje fungování celého systému, by i v našem myšlení měla existovat možnost neutrálního stavu, který nás odvádí od extrémního černobílého vidění světa.

Takovéto uvažování vede k argumentům typu „kdo není s námi, je proti nám“, což je klasický příklad argumentačního faulu. Tento argument zanedbává možnost, že jednotlivec může mít vyvážený nebo neutrální postoj, nebo že může existovat více než dvě strany každého příběhu.

Při pohledu na politické volby, globální problémy jako změna klimatu nebo sociální otázky se rychle ukáže, jak binární uvažování přispívá k polarizaci společnosti. Ve volbách se neúčast často považuje za hlas pro „větší zlo“, ignorujíc tím složitost důvodů, které mohou lidi vést k rozhodnutí nevolit. Podobně v debatě o změně klimatu může být každý, kdo vyjadřuje pochybnosti o určitých opatřeních proti globálnímu oteplování, rychle označen za popírače klimatických změn, bez ohledu na nuance jeho postojů.

Tímto způsobem binární uvažování nejenže brání konstruktivnímu dialogu a pochopení, ale také vytváří prostředí, kde je těžké najít společnou půdu a pracovat společně na řešeních. Absurdity, které z tohoto myšlení vyplývají, často vedou k větší rozdělenosti a místo hledání řešení se společnost zabývá nekonečnými spory o to, kdo je na „správné“ straně. Je tedy zřejmé, že potřebujeme přijmout složitější a více odstíněný pohled na svět, který uznává škálu postojů mezi krajními body.

Když přemýšlíme o světě, kde binární uvažování dominuje každé rozhodnutí, můžeme si představit společnost, kde každá akce a každé slovo jsou pečlivě váženy na váhách „dobrého“ a „špatného“, bez prostoru pro jakoukoliv neutralitu nebo nečinnost. Ve světě bez možnosti „třetí volby“ se dostáváme do situací, které připomínají scénáře z kafkovských novel, kde logika ustupuje absurditě.

Představme si například pracovní prostředí, kde každý, kdo se nezúčastní teambuildingových aktivit, je automaticky označen za člověka, který „není týmový hráč“ nebo dokonce „sabotuje pracovní morálku“. Nezáleží na tom, že se možná snaží dodržet work-life balance nebo že má legitimní důvod pro absenci. V binární světě se jeho neúčast rovná aktivnímu odporu.

Nebo si vezměme sociální média, kde každý příspěvek, který nezíská vaše „like“, může být vnímán jako tichý souhlas s opačným názorem. Nečinnost, neangažovanost nebo prostě jen odmítnutí účasti v online debatách se stává rovnocennou podporou „nepřátelského tábora“. Představa, že by někdo mohl být jednoduše pasivním pozorovatelem nebo se rozhodl nezaujímat stanovisko, je v takové společnosti nepředstavitelná.

Vezměme v úvahu také charitativní dárcovství. V duálním světě by absence vašeho jména na seznamu dárců mohla být interpretována jako projev sobectví nebo nedostatku empatie, ignorující možnost, že máte jiný způsob, jak přispívat k dobrým věcem, nebo že vaše finanční situace neumožňuje finanční dar.

A co "cancel culture"? Ve světě, kde není místo pro střední cestu, každý, kdo se nevyjádří proti kontroverzní postavě nebo názoru, je automaticky považován za jeho podporovatele. Toto binární uvažování nejenže potlačuje nuance a hloubku diskuse, ale také ztěžuje, ne-li znemožňuje, opravdové porozumění a smíření.

Taková společnost, postavená výhradně na binárním způsobu myšlení, by se stala místem, kde je každý krok vnímán jako buď příspěvek k dobru, nebo zlu, bez prostoru pro pochybnosti, reflexi nebo osobní autonomii. Představa, že by mohla existovat „třetí možnost“ nebo prostor pro neutralitu, by byla zcela cizí.

Je důležité si uvědomit, že realita lidské existence a společenských interakcí je mnohem komplexnější než jednoduché dělení na dobré a špatné. Přijetí této složitosti a hledání prostoru pro střední cestu, neutralitu a nečinnost jako legitimní volby může pomoci vybudovat smysluplnější a soucitnější společnost. A to je svět, ve kterém stojí za to žít, i když to znamená občas stát stranou a pozorovat, než automaticky skočit do jednoho z připravených táborů.

Binární uvažování, přestože může na první pohled přinášet jednoduchost a jasnost do našich rozhodnutí, ve skutečnosti nás svádí do pasti přehlížení bohatství lidské zkušenosti a komplexnosti světa, který nás obklopuje. Kritika tohoto způsobu myšlení spočívá v jeho redukcionistickém přístupu, který přehlíží „třetí možnosti“, mezistavy a nuance, které jsou pro skutečné porozumění nezbytné. Příliš často se setkáváme s předpokladem, že nečinnost nebo neúčast znamená souhlas s protějším stanoviskem, což vede k absurdním situacím, kde je jednotlivec nucen zaujmout stanovisko i v případech, kdy možná nemá dostatek informací nebo si přeje zůstat neutrální. Tento přístup ignoruje bohatou škálu lidských postojů a omezuje naši schopnost chápat a respektovat odlišné názory a přesvědčení.

Přijetí nejistoty a otevřenost k možnosti, že ne všechny situace vyžadují okamžité zaujetí jednoznačného postoje, nás posouvá k udržitelnějším a inkluzivnějším společenským dynamikám. Ve světě, kde jsme připraveni hledat společnou půdu a uznávat složitost každé situace, se můžeme vyhnout mnoha zbytečným konfliktům a nedorozuměním, které pramení z příliš zjednodušeného pohledu na realitu.

---

Autor Václav Veselý, spoluautor podcastu „A kdo by stavěl silnice?“