Článek
Zní to jako malý triumf, skoro jako kdybyste našli dvacetikorunu ve staré kabelce. Jenže je to opravdu taková výhra, jak se na první pohled zdá, nebo jen iluze, která se rozplyne při pohledu na celý účet?
Než začneme slavit, připomeňme si, co to vlastně odvody OSVČ jsou. Je to kombinace zdravotního pojištění, sociálního pojištění a někdy i záloh na daň, které každý měsíc ze svého účtu odvádíte státu. Takže i když se nejedná o nejpříjemnější část podnikání, je to něco jako „povinné členství v klubu dospělých lidí“. A letos klub nezdražuje vstup, což je samo o sobě pozitivní zpráva.
Ale proč by někdo měl pochybovat o tom, že je to opravdu dobře? Především proto, že i když se odvody nezvyšují, realita podnikání pro OSVČ není zrovna růžová. Inflace, ceny energií, nájem, materiál a další výdaje rostou každým měsícem. Takže i když vám stát nechá odvody stejné, vaše peněženka se možná cítí stejně prázdná, jako by se odvody zvýšily. Jinými slovy, zůstáváte „nezvýšeně“ zatíženi, jen v poněkud horší ekonomické situaci než loni.
Dalším argumentem je, že stabilní odvody mohou být dvojsečné. Na jednu stranu OSVČ mohou plánovat a vědí, že se jejich povinné platby drží na stejné úrovni. To je příjemné a zjednodušuje účetnictví. Na druhou stranu stát tím vlastně trochu zanedbává možnost upravit systém tak, aby byl spravedlivější nebo aby zohledňoval růst průměrné mzdy a nákladů života. Není to tedy úplně aktivní krok k podpoře podnikání, spíš pasivní držení status quo.
Co je na tom nejzajímavější, je fakt, že OSVČ i přesto pořád řeší, jak platby optimalizovat. Ať už jde o rozvržení záloh, využití odpočtů nebo nákladů, i když se odvody nezvyšují, musí stále přemýšlet, jak si peníze ušetřit. Takže v praxi se nezvýšené odvody rychle stávají jen dalším faktorem, nad kterým se přemýšlí, místo aby šlo skutečně oddechnout.
Z pohledu státu je udržení stávajících odvodů určitě strategický tah. Zvýšení by mohlo být vnímáno negativně a mohl by se ozvat odpor malých podnikatelů. Na druhou stranu tím stát neřeší, že OSVČ často pracují více hodin, než zaměstnanec, a přitom mají mnohem méně jistot. Takže je to trochu jako politická kalkulace: „Není to úplná výhra, ale aspoň se na nás nezlobí tolik lidí.“
A co veřejné mínění? Živnostníci se samozřejmě radují, že odvody nezvedli, ale hned přichází otázka: „Proč nám neumožní lepší podmínky?“ Nebo jinak řečeno, je fajn, že neplatíme víc, ale proč stále musíme platit tolik a mít tak málo benefitů? Humor situace spočívá v tom, že stát se snaží být laskavý, když vlastně jen nepřidává další zátěž. Gratulace, ale radost je přece jen trochu hořká.
V konečném důsledku se dá říct, že nezvýšení odvodů je dobrá zpráva – aspoň krátkodobě. OSVČ nemusí řešit dramatické změny a mohou si plánovat rozpočet s vědomím, že stát nebude sahat do jejich peněženky víc než loni. Ale pořád je to jen stabilní bod v moři nejistoty, inflace a rostoucích nákladů. Takže ano, je to dobře, ale s jemným příměrem realismu: radost je, ale pořád musíte pracovat a držet oči otevřené.
Takže pokud jste OSVČ a dnes večer si dáte pivo na oslavu nezvýšených odvodů, můžete si připít. Ale jen do té míry, aby vám nezmizela i tak už úsporná částka na příští zálohu. Protože stát sice nezvýšil odvody, ale život se nezastavil a účty nepočkají. A v tom je ta ironie: někdy je „dobře“ jen relativní pojem – radost je, ale pořád se pracuje a plánuje.
