Článek
Zavinil to můj mobil. Ráno jsme se pohádali s partnerkou, práskl jsem dveřmi a bez rozloučení odešel do práce. Když jsem vystoupil z auta, pípla mi v kapse SMS. Zavřel jsem auto, vyndal mobil a přečetl si: „Omlouvám se, miluju tě, M.“
Čekal bych spíš něco ve smyslu – nenávidím tě, nevracej se. Jak jsem v šoku koukal na displej telefonu a vykročil k východu z garáží, nepodíval jsem se kolem sebe a vešel přímo pod auto kolegy. Má pořádného koně a prohání ho rychlostí zcela nepřiměřenou podmínkám. V garážích firmy bych nepředpokládal, že přijíždí parkovat, jako by s někým závodil.
Zavolal samozřejmě záchranku, netušil, že už mi není pomoci. Vzal mě tak nešikovně, že jsem při tom, jak mě odhodil, upadl na hlavu a bylo po mně.
Pak už jsem jen viděl, jak se všichni ze záchranky včetně zoufalého řidiče Oty sklánějí nad mým tělem, ale to už mě nezajímalo, protože jsem se cítil tak lehce jak nikdy dosud. Něco jako když řeknete, že se vám chce lítat. Opadla ze mne všechna tíha světa, nebylo problémů, hádek, nebál jsem se, jak dnes zvládnu prezentaci svého projektu. Ostatně proto hádka s Mií. Ráno jsem vstal a tíha v žaludku mě málem stáhla zpátky do postele. A když je vám blbě, může na vás mluvit třeba Miss World, vy z toho nic nemáte, protože myslíte jen na to, jak vás bolí břicho.
Tak jsem jí řekl: „Promiň, zlato, je mi strašně, mám dnes tu prezentaci, moc si nejsem jistý, jak to dopadne.“
No a ona vylítla. Z postele, v růžovém pyžamu, průsvitném, ale to ráno mi bylo jedno, kdyby je neměla na sobě vůbec. Rukama s nalakovanými, perfektně upravenými nehty si hrábla do tmavých krátkých rozježených vlasů a pustila se do mne, krčícího se pod její hřímající majestátností:
„Dej už pokoj s tou tvojí prezentací, poslední dny neslyším nic jiného. Na nic nemáš čas, furt se s tím sejříš (řekla něco jiného, vulgárnějšího), našlapuju kolem tebe a bojím se promluvit. Když na tu práci nemáš, jdi od ní, najdi si jinou, uvolni se, fakt už mě nebaví vidět tě tak odevzdaného.“
„Já že jsem odevzdaný?“ vztekal jsem se.
„Jo a ještě podělaný, chodíš do práce se strachem, má to cenu?“ hartusila.
Když je Mia takhle v ráži, nemá cenu se s ní dohadovat, chce zvítězit a nikdo nemá šanci jí to neumožnit. Mně se ráno hádka nehodila, potřeboval jsem se zklidnit. Prezentace kampaně na prodej výrobku, který dosud leží v obchodech nepovšimnut, mi posledního půl roku usilovala o kolaps, a tak jsem to chtěl uzavřít. Úspěšně, samozřejmě. Mít konečně klid, nemuset vymýšlet, jak oblbnout kupující, aby utratili za něco, co vůbec nepotřebují.
Udělalo se mi ještě hůř. Vyběhl jsem na toaletu a tam se vyzvracel. Slyšela to, ještě za mnou volala, že je jí z mého blití na blití. A tak jsem se rovnou osprchoval, oblékl a vypadl z domu bez rozloučení.
No a po tom karambolu jsem konečně cítil, co jsem chtěl cítit, dokud jsem byl v těle. Lehkost bytí.
Najednou jsem byl jak peříčko, lehounký a svobodný. Kolem mě jen světlo, nikde nic, přesto mi bylo nepopsatelně blaze!
Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že se ničeho a nikoho nebojím. Že jsem utekl prezentaci, kritice od kolegů, odmítnutí a nutnosti předělat ji. A taky jsem unikl dotazům rodičů, kdy se s Miou vezmeme, kdy si pořídíme byt na hypotéku, jak dlouho budeme vyhazovat oknem peníze za „nekřesťanský“ nájem, kdy se odhodláme mít dítě. Chodil jsem k našim nerad, vítali mě vyčítavými pohledy, vzdycháním, následovalo nenápadné dotazování, narážky – už mi tam nebylo dobře.
Taky jsem si v tom světle uvědomil, že nemám hlad, a to jsem odešel z domu bez snídaně! Jindy bychom s Miou pili kávu a jedli každý něco jiného. Já opečené tousty s máslem a vynikajícím džemem od mojí mámy. Mia jí od rána do večera „zdravě.“ To ji cituji.
Pak mi došlo, že už asi nikdy nebudu jíst, tudíž ani ty máminy džemy. Má mi to být líto, když se tak skvěle cítím? ptal jsem se. Hned jsem si odpověděl, že mi to líto není, protože stav, kdy nepotřebujete jíst nic, a přesto je vám báječně, je mnohem lepší.
A máš po starostech, pomyslel jsem si. Odpadly ti protivné nákupy.
Nesnášel jsem nakupování s Miou. Pro ni byla zásadní moje spoluúčast na jejím popojíždění s nákupním košem, který se cestou k pokladně tak plnil, až z něj věci padaly, já je neustále podával a přemlouval ji, ať už jdeme platit, ale ona se pořád zastavovala a přidávala další a další produkty.
„To je v akci, koupím teď, příště ušetřím,“ vysvětlovala v naději, že budu stejně nadšený, ale nebyl jsem. Já jsem se nudil, smrtelně!
Ha ha ha – smrtelně – to, kdybych věděl, že po smrti rozhodně není nuda!
A tak nějak jsem cítil škodolibost, že zítra bude Mia nakupovat sama. Stalo se mi to ve čtvrtek, pátky byly nakupovací, soboty uklízecí. Br.
Opět jsem se zatetelil. Pozítří nebudeš muset luxovat, vyskakovat na židli a stírat prach na horních plochách nábytku! A už nikdy nebudeš muset pucovat žaluzie, což je snad nejhnusnější práce.
No, hochu, to je paráda, odpovídal jsem si a poletoval ve světle jak ptáček.
Jestli mi narostla křídla? Nic mi nenarostlo, jen jsem se cítil lehounký, ale nikde nic, jako bych nebyl, nijak jsem nevypadal, neměl jsem tělo, přesto jsem byl. A měl pocity.
Kupodivu jen radostné. Snažil jsem se přivolat si lítost. Třeba z toho, jak budou rodiče, sestra, příbuzní, kolegové, kamarádi a samozřejmě Mia plakat na pohřbu mého těla, zatímco já se tady vznáším a nemůžu jim říct – nebrečte, mně je báječně! Jejda, to by se asi urazili. Jak mi může být báječně, když oni truchlí? A vůbec, jak oni teď budou žít? Koho bude Mia prohánět před úklidem, nákupy a vůbec? A komu budou naši vyčítat, že si svou liknavostí ničí život?
A kdybych tak Mie řekl, že se teď díky tomu, jak jsme se pohádali, cítím úžasně. Začala by mi vyčítat, že jsem sobec, který si tady nahoře poletuje, když ona nemá s kým jít na nákup.
„A kdo teď bude luxovat?“ asi by se zeptala.
Víte, když se rozjela, tak nebylo v ničích silách ji zastavit, takže by jí dlouho trvalo, než by pochopila, že vyčítá mrtvému, že už nemůže luxovat a popojíždět po Globusu s košíkem.
Řeknu vám, nesnášel jsem Globus, protože byl největší. Proto si ho Mia vybrala. Mně by se líbilo nakoupit u Vietnamců. Je to tam malé, přitom mají všechno. Ale ona ne, musíme do Globusu. Tak jsme jeli asi patnáct kilometrů, a pak jsme nachodili v tom šíleném areálu dalších patnáct kilometrů, než nakoupila, co jsme nepotřebovali.
A pak to vynášet z auta a nosit domů! To si pište, že jsem se s tím tahal já. Jen než jsem vynosil čtyři basy těch jejím minerálek bez bublinek. Když jsem jí říkal, že je levnější pít vodu z vodovodu, tak pokaždé zrudla a vyčítala, že jí nedopřeji ani ty zdravé vody.
Já jsem byl abstinent, takže mi nemohla vyčíst, že si kupuji piva.
No, mně přišly peníze za balíky vod fakt vyhozené. A představoval jsem si, jaká je to zlodějna. Voda někde vyvěrá, je to dar přírody nebo Pána Boha, jak kdo chce, a nějaký šikula si z toho udělal svůj podnik a hysterické ženské jako moje Mia pak prohánějí partnery, kteří se s těmi balíky tahali.
Kdybych měl čím, otřásl bych se při pomyšlení na ty vody. Jo a pak jsem nosil krabice corn flakes a podobných šméček. Mia toho vždy nakoupila v domnění, že je to zdravá snídaně a nenechala si vymluvit, že například kukuřicí se krmí husy a prasata, aby nabírala na hmotě. Ona si ty kukuřičné corn flakes namáčela do jogurtu a polévala sirupy. Zdůrazňovala, že jsou to sirupy přírodní, javorový, agávový, ale když jsem ochutnal, zdály se mi přeslazené. Džemy od mé mámy, poctivé, z ovoce ze zahrádky, s odporem odstrkovala, že je v nich moc cukru. Žije si v blaženém nevědomí, že jedině její pojetí snídaně a vůbec životního stylu je to pravé. Zdravé.
Ty bláho, zatetelilo se mé vědomí, protože už mi došlo, že nejsem, že je jen mé vědomí – od teď nebudeš poslouchat kecy, z čeho všeho se tloustne.
Řekněte, jestli by vás tohle nepotěšilo. Mě tedy jo a bylo mi jedno, že nejsem, protože jsem cítil radost z toho, že mi ze života odpadly tyhle bláboly.
Uvědomoval jsem si, že bych se měl vážně zamyslet nad tím, že ti, jejichž zlozvyků jsem se vběhnutím pod auto zbavil, budou plakat, chodit ke hrobu, kde ke mně budou promlouvat, zatímco já jsem úplně někde jinde.
Tak jsem se snažil vážně se zamyslet, ale víte, když se cítíte tak lehce, jako byste byli na drogách, tak je vám všechno fuk. A mně bylo fuk, že oni pláčou a já se mám tak báječně.
Člověče, víš, co ti také s tělem odpadlo? Nemusíš furt tlačit na šéfa, aby ti přidal, protože se tvé partnerce i rodičům zdá, že máš málo. Juchú!
Najednou se mi chtělo tančit, jenže jsem neměl čím, ale cítil jsem něco jako rytmus hudby a užíval jsem si to náramně, zatímco moji pozůstalí si obrazně řečeno rvali vlasy.
Tak to jsou první dojmy z vystoupení z těla. Radost, lehkost, volnost, svoboda.
Pak jsem byl zvědavý, jestli se mi to třeba neomrzí, zda nezatoužím po řízku s bramborovým salátem, mém nejoblíbenějším jídle. A po slepičí polévce s domácími nudlemi a s knedlíčky z jatýrek. Když jsem ještě byl v těle, někdy mě napadlo – ty jo, až zemřeš, tak už nikdy nebudeš tuhle dobrotu jíst. A víte co? Mně vám to najednou bylo úplně jedno, protože jsem neměl na nic chuť. Na nic, schválně jsem si říkal – až uplyne nějaký čas, budeš-li cítit hlad nebo chuť? Jenže pořád mi bylo tak radostně! Uvědomoval jsem si, že bych neměnil ani kvůli řízkům.
Jak jen dát najevo mým milým truchlícím, kteří si najednou sugerují, že jsem byl jedinečný, skvělý, schopný, prostě dokonalý, že nemají bulit, protože je mi božsky?
Mobil zůstal ležet někde v garážích. No, i kdyby ne, byl by mi tady k ničemu, stejně bych neměl čím zprávu napsat. Napadlo mě poslat vzkaz: Lidi, nebrečte, mně je krásně, nic mi nechybí.
Ehm… To bych je asi moc nepotěšil.
Musel bych napsat: Kromě vás mi nic nechybí.
Vzpomněl jsem si na film s Patrikem Schwayzem a s krásnou Demi Moore – byla můj idol a Mia na ni žárlila, i když jsem ji zklidňoval, že zbytečně, protože Demi už je babička, ale v tom filmu byla fakt krásná a mladá. A jak jí chtěl Patrik už coby duch dát najevo, že ji jeho kamarád využívá a že ho zabil a že zabije i ji. V tom filmu se povedlo duchům vytvořit nějakou energetickou sílu, která občas něco rozbila, aby si Demi všimla, že jde o věci, spojující ji s Patrikem. Pak jí to došlo. Jak to ten Patrik dělal? Taky bych uvítal možnost vyslat silnou energii, ale jak bych ji adresoval? Vždyť jsem ani nevěděl, kde jsem.
Pak jsem se zamyslel, zda mi budou chybět mé oblíbené filmy.
Ne, nebudou mi chybět, nic mi neschází, je mi ultra famózně, uvědomil jsem si zase.
Proč se všichni tak bojí smrti? I já jsem se bál, někdy jsem na to myslel a pak po mně nic nebylo. Ztrácel jsem motivaci. Bylo mi líto, že jsme na světě jen dočasně. Pořád jsem si říkal, jaký to má smysl, že se narodíme, do šesti je nám krásně, pak začnou potíže se školou, se studiem, nervy ze zkoušek – přijímačky, maturita, přijímačky, zkoušky, státnice; nervy před nástupem do práce, nervy v práci, nervy, zda si najdu partnerku, nervy, zda jí budu vyhovovat, zda mě bude mít ráda, nervy, zda vyhovím všem jejím nárokům. Mimochodem - rodiče. Na nich jsem viděl, jak je stáří obtížné. Mamka sotva chodí, bolí ji kolena a kyčle, belhá se a vzdychá. Tátovi narostlo břicho, jen heká a nadává – zatracené panděro! Přišel o vlasy, několik let mu trvalo, než si na pleš zvykl. A také na impotenci.
A pak už jen chození na pohřby – dědů a babiček, tet a strejdů, spolužáků; strach, že mě to čeká s rodiči, jak stárnou. Takhle to Pán Bůh myslel? Že nám dá do šesti let radost, pak ještě krátkodobě blaženost ze sexu a potom už jen starost a ještě ponížení ve stáří, kdy cítíte, jak se stáváte přítěží společnosti? Slovo senior zní tak podřadně. Mnozí se za příslušnost k této generaci tak stydí, že si vymýšlejí u doktora nějaké poslání, abych si ji trochu považoval. Táta si nechal do papírů napsat hudebník, protože hraje na trumpetu. Nejčastěji hraje na pohřbech, nikdo jiný o produkci jeho kapely už nemá zájem. Ale chlubil se doma, jak se na něj doktorka, k níž začal docházet kvůli žaludečním potížím, jinak dívala. Když vstoupil do ordinace, jasně viděl, že ho bere jako dalšího seniora, ale jakmile uvedl, že je hudebník, úplně prý změnila výraz.
Táta to vyprávěl s nadšením, ale mně šlo hlavou, že je to velice smutné, když si senior, který má nárok na úctu, musí vymýšlet profesi, protože se domnívá, že takhle se k němu společnost bude chovat zdvořileji.
A pak bude každý den, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem čekat na smrt a bát se jí. A já si takhle jdu do práce a čumím do mobilu a mám to za sebou. Jsem ušetřen stárnutí, nervů, strachu, a ještě potěšen skutečností, že je to tak super.
Pokud je pravda, že se duše po čase vracejí na svět, opět v podobě miminka, povím vám, já si to budu užívat. Z ničeho si nebudu nic dělat, budu životem proplouvat. Jako budu snaživý, pracovitý, to jo, přece jen se budu chtít mít dobře, takže určitě vystuduji, ale nenechám si namluvit, že mám jít studovat obchod a pak přijímat místo v korporátu. Teď už vím, že ten vás jen vycucne a odhodí. Vyberu si zaměstnání související s péčí o přírodu, to by mě bavilo. Třeba hydrologie, meteorologie, ZOO, ochrana přírody, horská služba a tak… A nedám nic na to, když mi budou blízcí předhazovat, že v takových profesích se moc nevydělá, že se za ty ubohé peníze na nic nezmůžu. Jen já budu vědět, že taková práce je bohulibá.
A budu si dávat řízek s bramborovým salátem častěji, bez ohledu na to, že je to „nezdravé“ jídlo, „samá kalorie“, jak mi stále předhazovala Mia, takže jsem se krotil a někdy jsem jedl její blafy a vůbec jsem se z toho neradoval.
Taky se budu víc dívat na filmy, které mám rád. Budu se na ně dívat pořád dokola, nebudu sledovat televizi, která mi bere čas na to, co mě opravdu baví, ale Mia to měla ráda. Večer sednout k televizi, popíjet šampaňské, které mi ani nechutnalo. Jen kvůli ní jsem se snažil, raději bych popíjel mošt, protože mi alkohol nechutnal. Ale podle názoru mé milované Mii je mošt plný kalorií a je to „tlamolep“.
Kdybych se znovu narodil a měl zase nějakou takovou Miu, od začátku bych ji učil, že když se ona chce dívat na to, co jí předkládá televize, já u toho nemusím být, a že si zaplatím nějaký stream a budu se dívat třeba pořád dokola na to, co se mi líbí.
„Jak se na to můžeš dívat, taková hovadina, je to celé vymyšlené,“ komentovala, když mě u jednoho z těch, co jsem měl nejraději, přistihla. Někdy, když už jsem nemohl unést, na co kouká ona, jsem beze slova kritiky odešel do ložnice a v posteli s notebookem na kolenou si užíval fenomenálního Jamese Spadera v roli fantastického zmetka v tom mém zamilovaném seriálu.
Moc jsem si ale špionážní filmy a seriály kvůli Mie nedopřával. Ona koukala v televizi na pořady, v níž jí stále vnucovali něco, bez čeho prý nemůže být in. Pak se stresovala, že to nemá, chtěla to mít, takže si opět stěžovala, že nemáme víc peněz, a já to vnímal jako začarovaný kruh a měl jsem strach, že už z něj Mia nevyjde. Tak tohle bych rozhodně změnil.
Jo a nenosil bych obleky. Napěchoval bych skříně jen pohodlným oblečením. Volné kalhoty, trika mikiny, žádné špičaté polobotky, ale boty na pohodu. U nás ve firmě to nepřipadalo v úvahu a Mie se taky víc líbí chlapi v obleku. Strpěla mé manšestráky nebo kapsáče, ale jen když jsme vyrazili do hor nebo na turistický výšlap.
Mia je sekretářka. Taky v korporátu. Chodí v kostýmcích a v lodičkách. Má krátké rovné vlasy neurčité barvy. Asi je hezká, ale v té uniformě jsem to postupem času přestával vidět, splývala mi s ostatními stejně upravenými ženami, které o sebe pečovaly přesně jako ona. Nejedly, aby byly štíhlé, chodily do posiloven, aby byly svalnaté, oblékaly se stejně, stejné účesy – ve volném čase do gumičky, to jsem trpěl! Ale ani jsem nemukl sám trpící tím, jak rád bych měl své pohodlí v podobě jiného oblečení.
S nikým bych se nehádal. Nechal bych každého, ať mi vnucuje své názory, své vidění světa, klidně ať mě nutí vidět to stejně. Jen bych se usmíval a nechal je, protože už bych věděl, jak zbytečné takové výměny názorů byly. Vždy chtěl jeden zvítězit, za každou cenu. Myslím, že ustupovat jsem se asi v minulém životě naučil – než mě srazilo to auto. Nechával jsem rodiče, ať vyčítají. Jedním uchem jsem to přijal a druhým vypustil. A už jsem uměl Miu neslyšet; její narážky, výčitky – to už šlo jakoby mimo mě.
Tak tohle jsem už asi vychytal, ale pokud se narodím znovu, jistě mě čeká spousta dalších nutných vychytávek. Ženu bych si našel v mé profesi, také by mohla pracovat pro ochranu planety a přírody. Měli bychom společné priority zachraňovat přírodu, zvířata, ryby. Nebyla by náročná na to, co si o ní řeknou lidi, jak co vypadá, co se od ní očekává. Společně bychom napravovali v přírodě to, čím ji jiní zatěžují, a když by nás to oba bavilo, měli bychom si o čem povídat, společně bychom něco budovali a tím bychom žili hlavně. Vtáhli bychom do toho i potomky.
Hlavně abychom souzněli, to bych si moc v příštím životě přál. A rád bych souzněl i s rodiči, dělal jim víc radosti, než jsem dělal v tom svém minulém životě. Furt mě někam tlačili, dlouho jsem se nechal, ale už jsem to nikdy pak nebyl já, a oni také nebyli spokojeni. Sestra jim vracela vše, čeho se nedočkali ode mne, ale jim to nestačilo, chtěli to dvakrát.
Víte, jsem tady ve světle teprve krátce, takže jsem to všechno ještě nestihl sumarizovat, ale aspoň náznakem jsem snad dal dost najevo, že se nemáte čeho bát.
Ptáte se, jakou metodou jsem vám tohle povídání nakonec vyslal? No, přece jen jsem tu energii objevil – napojil jsem se na autorku této povídky a použil její ruce, které vyťukaly do klávesnice, co jsem chtěl. Taky jsem ji poprosil, aby těm mým blízkým, ale i kolegům, i těm, kteří jsou jistě rádi, že jsem vypadl, hlavně Radkovi, který se třásl na moje místo a chtěl mě při té prezentaci zničit - jen ať si užije vymýšlení kampaně, jak prodávat toaletní papír! Tak aby vyřídila i jemu, že je mi fajn. Požádal jsem ji, ať to moc nepřehání, protože by mi třeba mohli závidět a závist není dobrá vlastnost. Užírá člověka a bere mu radost ze života. Domluvili jsme se, co jim má říct.
Jestli jí uvěří? A víte co? Mně je to fuk. Já jsem se snažil.
A vy, kteří čtete můj vzkaz – vím, že povídka se nedostane ani k Mie – ta nečte vůbec, ani k rodičům a kolegům – vlastně ani oni moc nečtou, a když, tak jen to, o čem se píše a mluví. Musí to být známí a úspěšní autoři. Pak to sice pomlouvají, ale vždy jsme museli my ostatní vědět, že oni to už četli. No a já jsem tak nějak vycítil, že tahle povídka je pro uvědomělejší čtenáře, kteří možná ocení zpravodajství ze světla. Čerstvé zpravodajství, jsem tu teprve krátce, ale lidi, to je tak boží!
Jo a pokud jste neviděli film The Soul, neváhejte. Bude se vám moc líbit.
