Článek
Pane Konrade, vy jste premiérovým kamarádem z dětství. Jakým byl Petr Fiala fotbalistou?
Především kultivovaným. Dával pozor, aby se někomu nepřipletl do cesty a nevznikl nějaký konflikt. Když na něho šel protihráč, vždycky řešil věc s rozvahou a klidem, aby nedošlo k nějakému rozdmýchávání extremních nálad. I kdyby to mělo vést k tomu, že bychom dostali nějaký gól.
Jak na něho pohlíželi protihráči?
Vždycky jsem měl pocit, že na něho protihráči hodně spoléhají. Pokud měl Petr dojem, že je druhý tým silnější a měl by zvítězit, pak se mu snažil pomoci, i když hrál za nás. Nechtěl je zklamat a imponovalo mu, že je pro ně užitečný.
Dokázal to soupeřův tým ocenit?
Měl jsem dojem, že ano a že si jeho pomoci váží. Jenže když to jednou na place vyšlo tak, že měl hrát za ně, tak ho šoupli do brány a posléze ho i z té brány poslali na lavičku. Ale možná to tak Petr chtěl, říkal, že pozice na lavičce je významnější než na hřišti. Říkal tomu portfolio.
A jaké byly celkově výsledky jeho hráčského snažení? Dával skutečně tolik gólů, jak říkal v nedávném rozhovoru pro média?
Popravdě, nevzpomínám si, že bychom někdy zvítězili. Pokaždé jsme odcházeli z toho našeho plácku s hrozivým debaklem. Ale často byly ztížené podmínky. Bylo deštivo nebo naopak příliš dusno. Petr vždycky říkal, že ty výsledky nejsou vůbec špatné a že máme našlápnuto k tomu, abychom příště naprosto dominovali. A sám sebe považoval za toho, kdo nás k úspěchům dovede.
Patřil Petr Fiala spíše k technickým nebo bojovným hráčům?
Těžko říci. On si vždy držel pozici u postranní čáry, jakoby stranou. Když probíhaly souboje, stál opodál a čekal, jestli mu přihrajeme míč. Když se to stalo, měl velkou radost, jeho maminka ho pak i vyfotila a on tu fotku pak často ukazoval návštěvám.
Měl nějaký oblíbený klub?
Petr vždycky fandil německým klubům. I proti českým klubům. Měl v německu nějakého kamaráda, Bernd se myslím jmenoval. A Petr říkal, že mu dělá potěšení dělat to, co si přeje Bernd.
Byl ve vašem sportovním kolektivu oblíbený?
Dá se říci, že u některých ano. I když výsledky nebyly nejlepší a on sám nám nedokázal dopomoci k lepším, přivedl nám do týmu dva spoluhráče. Oni tedy byli na fotbal dost leví a na hřišti nebyli žádným přínosem, ale Petr pořád říkal, že spolu budeme všichni silnější. Mnohdy se vzdal míče a raději ho dal jim, i když ti byli vzápětí hned obehráni protihráčem a pro náš tým představovali spíše zápornou hodnotu. Ale u těchto dvou hráčů byl velmi oblíbený.
Máte dojem, že si některé tyto vlastnosti z fotbalu přenesl i do politiky?
To si netroufám říci. Je možné, že si některé věci z toho našeho fotbalu odnesl do dospělosti, ale vyloženě nějaké nápadné spojitosti tam nevidím.
Děkuji za rozhovor.
