Článek
České moderní výtvarné umění to nemá lehké. Český konzument jen velmi obtížně přijímá nový vizuální náhled. Jako by jeho rozhled stále zůstával uzamknut v obklíčení děl, která mají nulový přesah, a jakékoli dílo nabádající k přemýšlení mu zůstávalo nepřístupné.
Bohužel to zdaleka neplatí jen pro nevzdělané konzumenty mainstreemově podbízivých mazanic kýčařů a provinčních krajinkářů, jako byli Josef Lada nebo Mikoláš Aleš, ale i pro ty, kteří se považují za kulturní lidi a obraz Františka Kupky by nevyměnili za dvě basy Braníků.
Ale co naplat. Josef Lada, Mikoláš Aleš a mnozí další svým konzervativním neumětelstvím a neschopností posunout dál nejen sebe, ale i milovníky svých obrazů, zabarikádovali naše umění na dlouhá desetiletí (vlastně už i staletí) ve slepé uličce nacionalistické malosti a absurdně nostalgického obdivu k malůvkám znázorňujícím všednodenní banalitu.
Toto ostudné české specifikum bohužel zdaleka neplatí jen pro výtvarné umění. Ti, kteří by o sobě rádi prohlašovali, že rozumějí hudbě, nezřídka obdivují šmidlání složené extremistickým nacionalistou Smetanou, jenž ve své omezenosti sáhl k tomu, že do svých děl zahrnuje předělávky dětských popěvků. A v hodinách literatury se nadále věnuje pozornost Boženě Němcové, která dokonce sáhla k převypravování zpátečnických povídaček venkovských strejců a hospodyň, kterým ulpívá hnůj na dřevácích.
Moderní umění je často terčem posměchu méně vzdělaných vrstev. Těmto estetickým prvokům se dozajista můžeme smát. Ale položme si otázku, zda jsme my, kteří máme k umění poučenější vztah, udělali opravdu vše pro to, abychom už jednou provždy odvedli pozornost nás i všech ostatních od povrchních malůvek těch, které dodnes někteří neváhají nazývat starými mistry.
