Článek
Byl tak přijat návrh prezidenta Miloše Zemana na jmenování bývalého prorektora Masarykovy Univerzity a děkana její Právnické fakulty s bohatou ústavněprávní zkušeností.
Kdo je doc. JUDr. Jan Svatoň, CSc.?
Doc. JUDr. Jan Svatoň, CSc. byl v letech 2001 až 2007 děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Později též zastával pozici prorektora pro sociální záležitosti a další vzdělávání. Je odborníkem na ústavní právo a státovědu. V minulosti byl asistentem ústavních soudců prof. JUDr. Jiřího Malenovského. CSc., a JUDr. Vojena Güttlera, nyní působí ve stejné pozici u soudce prof. JUDr. Vladimíra Sládečka, DrSc. S ohledem na to označil docent Svatoň svůj vztah k ústavnímu soudnictví za „osudovou přitažlivost“. Byl také přísedícím Kárného senátu Nejvyššího správního soudu.“
Návrh na jmenování přijat – napodruhé
Miloš Zeman podal Senátu návrh na jmenování sedmdesátiletého Jana Svatoně až po tom, co neuspěl jeho pokus předchozí – usiloval o jmenování Petra Poledníka. Tento návrh byl však Senátem rezolutně zamítnut, když nominaci Petra Poledníka podpořilo pouze 5 senátorů. Jan Svatoň obdržel hlasů 57 z 68 a získal tak potřebnou nadpoloviční většinu hlasů přítomných senátorů.
Nominant ohodnocen kladně
Jednoznačnou podporu Svatoňovi vyjádřil senátní ústavně-právní výbor a výbor pro lidská práva. Předseda ústavně-právního výboru Tomáš Goláň na jednání Senátu o vyslovení souhlasu s jmenováním Jana Svatoně vyjádřil postoj k nominantovi jednoduše: „Mimo debatu na závěr si ÚPV (ústavně-právní výbor) vzájemně sdělil dojem, že jsme překvapeni, že tento soudce ještě není na Ústavním soudu.“
O Svatoňově dostatečné kvalifikaci svědčí také hodnocení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Ten označil Jana Svatoně za velmi kvalitního kandidáta. Vlastimil Göttinger, generální sekretář Ústavního soudu, shrnul, že „jednoznačný výsledek hlasování v Senátu je […] důkazem, že si kvalit pana docenta Svatoně neváží jen kolegové z Masarykovy univerzity a Ústavního soudu, ale také členové horní komory Parlamentu.“
Kandidátská řeč Jana Svatoně
Po 25 letech, kdy Jan Svatoň působil jako asistent na Ústavním soudu, vnímá návrh na jmenování do pozice ústavního soudce jako čest. Zároveň dodává, že si je vědom reálného významu Ústavního soudu, ale také jeho odpovědnosti před společností a obyvatelstvem. Jako motivaci vyššího řádu vnímá důsledný respekt k právům a svobodám jednotlivců a skupin, dále povinnost dbát na zajištění realizace jejich ochrany a právních záruk, nediskriminaci a také sociální solidaritu. Odmítá zkratkovitý a formalistický přístup při rozhodování soudu, neboť úkolem Ústavního soudu je v prvé řadě posuzovat, zda se nedopustily orgány veřejné moci porušení ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce.
Za jedno z nejpodstatnějších rozhodnutí Ústavního soudu označil Svatoň nález Pl. ÚS 19/93, podle něhož Ústava není založena na hodnotové neutralitě. Není tak jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale zahrnuje také regulativní ideje vyjadřující základní konstitutivní hodnoty demokratické společnosti a demokratického státu. Nález poukazuje také na to, že v ústavním státě není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, a tím ani zákona. I pro zákonodárce je totiž při vytváření zákonů nepřípustné měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Po Svatoňově projevu se ještě senátorka JUDr. Daniela Kovářová dotázala, jak by se jako ústavní soudce vypořádal se dvěma modelovými situacemi: zaprvé kdyby byl přijat špatně koncipovaný zákon s akceptovatelným předmětem regulace, zadruhé kdyby byl přijat zákon vadný po stránce obsahové či procesní. Svatoň odpověděl, že jde o to, zda daný zákon má svůj opodstatněný společenský základ a jeho výklad je v souladu s kýženým cílem regulace. V druhém případě by se zaměřil na závažnost vad a porovnával je s předchozími rozhodnutími Ústavního soudu ve věci protiústavnosti přijatých zákonů.
Oblasti Svatoňova zájmu v ústavní praxi
V rozhovoru pro irozhlas se Svatoň svěřil, že jej vždy zajímaly otázky týkající se hodnotového přezkumu problematiky porušování základních práv a svobod orgány veřejné moci. Navázal, že ho lákají také státovědní témata, jimiž se zabývá ve své pedagogické praxi – tedy zejména problematika formy vlády, vztahu mezi státními orgány či kompetenční konflikty.
Další fungování Ústavního soudu
Je bez pochyby, že pro Ústavní soud Jan Svatoň představuje posilu, která pomůže efektivně zvládat počet případů. K tomu se vyjádřil i generální sekretář Ústavního soudu, Göttinger: „Svojí erudicí, zkušenostmi i osobnostním založením jistě přispěje k tomu, aby Ústavní soud mohl nadále vykonávat poslání, které mu bylo svěřeno Ústavou. Jeho jmenováním navíc skončí dlouhé personální oslabení, které na Ústavním soudu trvá již od prosince 2021 a které představovalo zvýšenou zátěž pro zbývajících čtrnáct soudců.“
Jmenováním Jana Svatoně patnáctým ústavním soudcem ale personální změny v tomto roce neskončí. Do konce roku totiž po 10 letech vyprší mandát sedmi ústavním soudcům včetně předsedy Pavla Rychetského a místopředsedů Jaroslava Fenyka a Milady Tomkové. Tato skutečnost vyvolává otázky, zda je tak velká obměna rozumná z pohledu zachování hodnotové kontinuity Ústavního soudu. Přestože se jak Jan Svatoň, tak Pavel Rychetský domnívají, že průběžná obměna by byla lepší, dodávají, že je nutné respektovat vůli zákonodárce, který v ústavě zakotvil současný stav věci.
Rozhovor s Janem Svatoněm
Na Ústavním soudu jste 25 let pracoval jako asistent ústavního soudce a vyznáte se tak v rozhodovací praxi této instituce – co nového byste do této praxe chtěl vnést?
Postupy při vyřizování nápadu a rozhodování jsou na Ústavním soudu prověřené časem a lze také říci, že jsou dostatečně efektivní a zajišťují řádné naplnění jeho funkce, kterou je především ochrana ústavnosti. Z pohledu asistenta ústavního soudce si dovolím uvést, že dílčí otázky týkající se fungování a provozu soudu jsou operativně řešeny, poskytování expertizních, knihovních a poradenských služeb v rámci samotného soudu je na velmi dobré úrovni. Tím pochopitelně nechci říci, že není co zlepšovat, ale samotné předpoklady pro naplňování jeho výše zmíněné funkce se jeví jako adekvátní a já osobně je hodnotím velmi pozitivně. Samotné rozhodování však je výlučnou záležitostí soudců, senátů a pléna. Já sám se v tomto posledním ohledu přece jenom cítím spíše jako cestovatel na počátku dlouhé a náročné cesty než jako někdo, kdo by měl vykonanou cestu zpětně hodnotit.
Vybavujete si ze svého předchozího působení na ÚS případ, na němž jste pracoval a hluboce na Vás z nějakého důvodu zapůsobil? Vybaví se Vám rozhodnutí ÚS, se kterým významně nesouhlasíte? Ať už kvůli odůvodnění, či kvůli samotnému výroku.
Za svoje profesní působení na pozici asistenta jsem se podílel (někdy podstatným, jindy jen dílčím způsobem) na přípravě podkladů pro rozhodování ve stovkách věcí. Mnohé z nich mě velmi zaujaly, inspirovaly a často také s sebou přinášely zajímavé podklady pro výuku na fakultě. Vždy se samozřejmě jednalo o rozhodování příslušných orgánů Ústavního soudu a mně nepřísluší touto cestou vyjadřovat stanoviska, ať již k jejich výrokům, či odůvodněním.
Na čem budete zakládat své rozhodování v případech, které nespadají do tradiční materie rozhodování ÚS, protože se ve společnosti objevují poměrně nově? Jedná se například o problematiku adopce stejnopohlavními páry či nutnosti tranzice pro oficiální změnu pohlaví. Dále jde třeba o problematické otázky ohledně vývoje technologií a toho, jak ovlivňují život jednotlivce.
Pro rozhodovací praxi Ústavního soudu je typický respekt k hodnotové orientaci, důsledná ochrana základních práv a svobod jednotlivců a jejich skupin, nediskriminace a také sociální solidarita. Na těchto hodnotách, k nímž se beze zbytku hlásím, by mělo být podle mého názoru založeno i posuzování otázek, o kterých uvádíte, že dosud nespadají do tradiční materie rozhodování Ústavního soudu. Domnívám se, že působení Ústavního soudu současně nemůže ponechávat bez povšimnutí změny společenských vztahů a musí na ně adekvátně reagovat.
Víte už, jak budete vyvažovat svoji pedagogickou a soudnickou činnost?
Chci se plně věnovat náročné práci ústavního soudce, a proto své působení v pedagogické oblasti budu muset zásadně omezit. Právnickou fakultu Masarykovy univerzity jako svou alma mater však neopouštím zcela a budu se nadále podílet alespoň dílčím způsobem například na přednáškách, státních zkouškách a na práci s doktorandy.
