Článek
Témata rozhovoru jsme zvolili podle dotazníku, který jsme sdíleli na našem instagramovém profilu a na který nám odpověděly řádově jednotky tisíc lidí.
Kdy přišel ten zlomový moment, v němž jste si řekl: „Budu kandidovat na prezidenta!“
Většinou to není tak, že se člověk ráno vzbudí, zamyslí se, co bude dneska dělat, a rozhodne se, že bude kandidovat na prezidenta. Původně jsem měl jinou představu o tom, jak budu trávit následující roky. Ale když současný prezident Miloš Zeman začal mluvit o svých nástupcích a jako svého preferovaného nástupce zmínil Andreje Babiše, představil jsem si, co všechno Andrej Babiš pro docela velkou část naší populace představuje, jaký je populista, jak zachází s pravdou, do jaké míry se cítí být inspirován Viktorem Orbánem, ale i řadu dalších věcí, tak jsem si říkal, že tohle bych naší zemi určitě nepřál. Nepřál bych to svým dětem, nepřál bych to svým vnoučatům. A pak myšlenka, že bych s tím měl něco udělat, pokud mám sebemenší možnost, dozrála k tomu, že budu kandidovat.
Andrej Babiš dlouho vyčkával s oznámením své kandidatury. Byli jste si jistí, že bude kandidova on a že to nebude nikdo jiný z hnutí ANO?
Všechny možnosti byly otevřené. Andrej Babiš je nechával otevřené záměrně, nejenom aby své protivníky udržoval v napětí, ale aby si nakonec vybral variantu, která pro něho bude v daný okamžik nejlepší. Ale samozřejmě se s tím muselo počítat.
Kdybyste musel říct tři nejdůležitější vlastnosti, které by prezident měl mít, které by to byly?
Schopnost otevřeně a pravdivě komunikovat. Přijímat někdy i těžká rozhodnutí a nést za ně plnou odpovědnost a pak asi taky schopnost opírat se při svém rozhodování o odborná doporučení, nejenom o politická.
Co by byl váš první krok ve funkci prezidenta?
Asi to, co má prezident plně ve své moci, to znamená zamést si před vlastním prahem a udělat pořádek v kanceláři prezidenta.
Otevřel byste Jelení příkop veřejnosti?
Nejenom Pražský hrad, ale i Lánský zámek a obora by měly být maximálně přístupné veřejnosti. Jsou to sice tradičně sídla našich prezidentů, ale to připomíná monarchii. Prezident je sice první mezi rovnými, ale to neznamená, že má obývat a pro sebe okupovat tak obrovský hrad. Obě budovy by měly být opravdu majetkem lidí, aby se tam mohly organizovat společenské, kulturní, vzdělávací akce, měly by prostě žít, zejména pak Pražský hrad. Myslím si, že k jeho uzavření už nejsou žádné důvody.
Kdybyste musel oznámkovat dva předešlé a jednoho aktuálního prezidenta jako ve škole, tedy od jedničky do pětky, jaké známky byste jim dal?
Někteří učitelé říkali, že jedničku má jen pán bůh, tak Václavu Havlovi bych dal 1−. Václavu Klausovi tak asi 2− až 3 a Miloši Zemanovi tak 3− až 4 vzhledem k jeho výkonu v posledních letech.
Co je podle vás největší aktuální hrozba pro Česko?
Bezprostřední hrozbou je to, co se děje nedaleko na východ od našich hranic - válka rozpoutaná jednou agresivní zemí proti jiné suverénní zemi se všemi dopady, které to na nás má. Že to znamená nejenom riziko rozpoutání velkého válečného konfliktu v Evropě a možná i ve světě, ale i rozkolísání všech trhů, zvyšování cen energií i veškerého spotřebního zboží, pohonných hmot… To je bezprostřední riziko. A dlouhodobějším ohrožením pro nás je, že nebudeme schopni rozeznat, co je skutečná hrozba. Třeba právě kvůli populismu, dezinformacím, nebo třeba kvůli nezodpovědným politikům. Hrozí, že se budeme utápět v nekonečných diskuzích o pseudohrozbách, ty podstatné nám budou unikat a nebude čas je řešit. A pak nám může ujet vlak a na jejich řešení už bude pozdě.
Je pro vás jednou z největších hrozeb právě klimatická změna?
Bezpochy, protože to probíhá bez ohledu na to, jestli se nám to líbí, nebo ne. Nejsme totiž zatím schopni přijímat opravdu účinná globální opatření, ale už vidíme důsledky tohoto chování. Zatím je nám mnohem bližší košile než kabát, proto někteří stále mluví o nutnosti odmítnout evropské šílenství, jak přezdívají green dealu. Prý musíme odložit veškerá opatření na ochranu přírody, až bude po krizi. Ale ona se vždycky najde nějaká krize, kvůli které bychom mohli ochranu životního prostředí pořád odkládat. Když se podíváme na to, kolik je dneska různých výkyvů, jako jsou velká sucha a z toho vyplývající požáry a na druhou stranu obrovské záplavy, sesuvy půdy, tornáda, opravdu není čas to pořád odkládat. Těhle extrémů bude přibývat a následky budou potom mnohem dražší než opatření, která bychom měli dnes přijímat.
Myslíte si, že aktuální vláda nebo Česká republika jako celek dělá pro boj s klimatickou změnou dostatek?
Myslím si, že ne. Vždycky je možno dělat víc a u nás zcela určitě. Chybí mi koncepční přístup, zatím to řešíme po takových dílčích problémech. Když to trošku zjednoduším - řekneme si, že je výborné sázet stromy, a tak vysadíme x milionů stromů. My bychom ale měli řešit celkový dopad, protože vysadit stromy znamená, že ty stromy budou dále odčerpávat z půdy vodu tam, kde už třeba není. Měli bychom se dívat na celkový obrázek, a pak třeba zjistíme, že jsme vysázením stromů tam, kde to zrovna není úplně vhodné, udělali víc škod než užitku. Takže vždycky asi je dobré si každé opatření promyslet.
Za co byste aktuální vládu pochválil a za co naopak ne v oblasti zahraniční politiky?
Když mám možnost porovnávat současnou a předchozí vládu, tak si pochvalu zaslouží naprosto odlišný a efektivnější přístup k Ukrajině. Předchozí vláda sice nemusela řešit válku, ale ten konflikt tam ve vleklé podobě už probíhá několik let. Současná vláda se k válce na Ukrajině postavila od samotného počátku velice aktivně a myslím si, že jsme si tím dost napravili předchozí ne úplně dobrou pověst. Také si získala obrovský kredit tím, jak vedla předsednictví v Evropské unii a je možná škoda, že tuhle informaci nedokázala tak dobře prodat doma. Mohla by ale víc naplňovat naše závazky ve vztahu k NATO.
Jaký je váš obecný postoj k Evropské unii, kde vidíte její budoucnost? Měla by v nějaké formě směřovat k federalizaci, nebo byste by pro zachování současné formy?
Beseda o Evropské unii se u nás často vede v naprosto iracionální, emocionální rovině. A tak tu Unie má buďto nekritické obdivovatele, nebo naprosto nekritické nepřátele. Já v Evropské unii pracoval dva a půl roku, takže jsem měl možnost ji alespoň trochu poznat zevnitř, jsem kritický, ale zároveň jsem zastáncem názoru, že lepší variantu dnes nemáme a pro ČR je jednoznačně výhodnější být v Unii než být mimo ni. Rozhodně bych varoval před jakouliv debatou na téma Czexit, protože bychom dopadli mnohem hůř než Velká Británie. Pokud jde o budoucnost, lze říct, že jsme ještě nedospěli v Evropě k větší míře integrace, že ten proces musí běžet tak, abychom se s ním mentálně srovnali. Nelze jej tlačit silou, to by vyvolalo víc škody než užitku. Zároveň by se ve členských zemích měla vést odpovědná a otevřená diskuze.
A podporujete rozšiřování Evropské unie o další státy? Čili o Balkán či Ukrajinu?
Stability a bezpečnosti se zdaleka nedosahuje jen vojenskými nástroji, musí se dosahovat především těmi ekonomickými. Silná armáda dokáže krátkodobě na jakémkoliv území udržet mír, ale už nezajistí stabilitu, ta se musí zajistit rozvojem. Evropská unie může stabilizovat neklidné regiony prostřednictvím ekonomiky, kultury, sportu a dalších oblastí, a tím vlastně rozšiřuje zónu spolupráce za své hranice. Byl bych pro to, aby Evropská unie usilovala o postupné začlenění zemí západního Balkánu, protože díky ekonomice můžeme dosáhnou mnohem víc než vojenskou spoluprací.
Když se od Evropské unie posuneme k Visegrádské čtyřce, myslíte si, že je pro Českou republiku přínosné být v této skupině s Polskem a Maďarskem, tedy se zeměmi, které mají problémy v oblasti lidskoprávních otázek a otázek týkajících se demokracie?
Visegrádská čtyřka vznikla s cílem usnadnit vstup tehdy tří a později čtyř zemí do NATO. V zakládací listině jsou napsány formulace, které jsou univerzálně platné. Kdybychom měli posuzovat pouze podle zakládací listiny, tak bychom řekli, že V4 je stejně relevantní dnes jako v době, kdy byla založena. Na druhou stranu se vývoj v jednotlivých zemích ubíral odlišným směrem a dnes jsme třeba s Polskem a Maďarskem mnohdy v tak rozlišných polohách, že těžko hledáme společná stanoviska. V4 tak připomíná stoličku o čtyřech různě dlouhých nohách a každá ta noha je jinak silná. Pokud nebudeme schopni najít dostatečně silná témata, stane se V4 prázdnou nádobou a my budeme pracně hledat její obsah. Možná by stálo za to pouvažovat o rozšíření formátu o další středo a východoevropské země, nebo o modifikaci směrem na sever, třeba k Pobaltí. Možná by stálo za to zužitkovat ten moment, který nastal krátce po válce na Ukrajině, kdy země střední a východní Evropy byly mnohem progresivnější, mnohem rychlejší v odpovědích na ten konflikt, než byla tradiční západní Evropa.
Takže byste jako prezident prosazoval změnu toho formátu?
Prosazoval bych diskuzi na téma budoucnost V4 a snažil bych se vést tu diskuzi opravdu věcně, abychom si dokázali otevřeně a odpovědně odpovědět na otázku, co nám uskupení přináší. Jestli je ještě efektivní, nebo jestli je to jenom trochu nostalgie a snahy zachovat formát, který je založen na společné sdílené historii a historické zkušenosti.
Navštívil byste jako prezident Ukrajinu nebo také Tchaj-wan?
Měl jsem jako předseda Vojenského výboru možnost navštívit Ukrajinu asi čtyřikrát nebo pětkrát. Dokonce si myslím, že by nebylo úplně od věci udělat v rámci první prezidentské návštěvy, ať už bude prezidentem České republiky od března kdokoliv, první návštěvu na Slovensko, což je tradiční, a ze Slovenska pokračovat na Ukrajinu.
Teď bych se přesunul zpátky do Česka, konkrétně ke školství. Myslíte si, že české školství potřebuje reformu? Případně jakým směrem by se měla ubírat?
Český vzdělávací systém potřebuje důkladnou reformu, protože v mnoha ohledech zaostáváme za světem. Je zde řada věcí, které se musí změnit - rovnost přístupu ke vzdělání, investice do školství, ani ne tak do platů, jako do zajištění dalších speciálních pedagogů a psychologů. Obecně by se měl změnit náš náhled na vzdělávání, protože pokud se nestane naší základní prioritou, nemá smysl se bavit o těch dalších věcech, jako je například kvalitní státní správa. Protože bez kvalitně připravených lidí nemůžeme chtít kvalitu v jiných oborech.
Takže byste jako prezident tlačil na reformu školství?
Vzhledem k tomu, že prezident má opravdu unikátní postavení, měl by prosazovat řadu projektů, do kterých se vládě nebude z různých důvodů chtít. Politické strany a politici jsou limitováni volebním obdobím, takže se snaží hlavně dělat věci, které jim zajistí znovuzvolení nebo udržení u moci. Do problémů, jejichž řešení je nepopulární nebo bude bolet, se jim pouštět nechce. Investice do vzdělávání nejsou bohužel na první pohled vidět. Když se nám teď zvýšily ceny energií a ceny spotřebního zboží, tak to všichni vidí a vláda to řeší jako urgentní potřebu. U vzdělávání je škoda latentní, takže tam nám tak trochu uniká z hledáčku, ale kdo jiný než prezident by měl takové téma zvednout, shromáždit odborníky, nadefinovat kroky a pořadí v jakém by byly potřeba udělat a nakonec tlačit na to, aby byly implementované. K čemu jsou úžasné strategie, když nemáte vůli a sílu je začít prosazovat.
Díky dotazníku jsme zjistili, že valná většina mladých lidí se chce oprostit od komunistického režimu. Proč si tedy myslíte, že by příští prezident měl být někdo, kdo má s tímto režimem něco společného, kdo byl členem KSČ?
V mé generaci bylo s režimem více či méně spojeno nějakých 1,8 milionu lidí a řada dalších s ním ochotně spolupracovala. Lidí, kteří si takzvaně zadali, je opravdu hodně, ale to ještě neznamená, že bychom měli všechny posuzovat podle stejného měřítka. Soudný člověk uzná, že každý, kdo měl červenou knížku a byl členem KSČ, není z principu amorálním, odsouzeníhodným člověkem a že na druhou stranu každý, kdo ji neměl, byl vzorem všech ctností. Tak to prostě nebylo. V KSČ bylo mnoho lidí, kteří měli různou motivaci, od naivity až po přesvědčení, případně oportunismus. Ale podobně to bylo na straně lidí, kteří nebyli. Mělo by se spíš hledět na historii konkrétního člověka jako na celek, není možné brát odděleně historii před rokem 89 a po něm. Moje historie začala, když jsem odešel ze školy a odvíjí se do dneška. A jenom malinká část z ní byla před rokem 89 a ne na všechno v tomto období můžu být s odstupem hrdý. Ale když jsem v té době žil a rozhodoval se, tak jsem se rozhodoval s úplně jiným stupněm poznání než mám dnes. Snadno se odsuzuje komunismus s těmi vědomostmi, které dneska máme. Kdybych měl tehdy takový rozhled, jako mám dneska, tam bych se, pokud jde o členství v KSČ, určitě rozhodoval jinak.
Takže, pardon, litujete toho?
Lituju, že jsem to rozhodnutí udělal, protože jsem neměl potřebné vědomosti. Rozhodně jsem nevstupoval do KSČ s úmyslem z toho něco mít, ale protože jsem to považoval za normální součást života, ve kterém jsem se narodil a vyrůstal. Nenarodil jsem se do rodiny člověka, který by měl s režimem negativní zkušenosti, a přestože jsem vlastně kvůli nevědomosti byl na špatné straně, tehdy jsem si to neuvědomoval, byl jsem vychovávaný v něčem úplně jiném. Vůči lidem, kteří naopak režimem poznamenaní byli, a nebylo jich málo, cítím určitý díl viny, ale také jsem se za svou chybu určitým způsobem omluvil tím, co jsem dělal 33 let po listopadu 89, aby tahle země byla demokratická, bezpečná a respektovaná v zahraničí. Individuálně se nemám komu omlouvat, nikomu jsem neuškodil. Je samozřejmě na lidech, zda posoudí Petra Pavla jako balíček s ucelenou historií, se všemi stinnými i světlými stránkami.
Mezi lety 2015 až 2018 jste byl předseda Vojenského výboru NATO, tak co byste vy osobně vypíchl jako váš největší úspěch a zároveň největší neúspěch v té době?
Možná bych zdůraznil jednu věc. Jako předseda Výboru jsem měl zajistit konsensus mezi 30 členskými zeměmi a kromě toho také vztah se 40 dalšími zeměmi. Jednal jsem se spoustou světových lídrů, navštívil spoustu zemí, a díky tomu se dostal k informacím, ke kterým bych se asi jinak nikdy nedostal. Měl jsem taky možnost jednat s těmi zeměmi, se kterými jsme nebyli v přátelském vztahu. Do NATO jsem nastoupil krátce po anexi Krymu a po výrazném zhoršení vztahů mezi touto organizací a Ruskem. Bylo to období, kdy vztahy byly natolik vyostřené, že bylo na místě uvažovat i o možném konfliktu mezi NATO a Ruskem. Například v době, kdy při operaci v Sýrii bylo nad tureckým územím sestřeleno ruské letadlo, tehdy jsme byli konfliktu velice blízko. Tam člověk opravdu zažíval docela horké chvilky. Přesto jsem se snažil o to, aby anexe Krymu neznamenala úplné přerušení vztahů s Ruskem, protože dokud není válka, tak je potřeba se svým oponentem jednat. Minimálně proto, abych na jedné straně zdůraznil sílu, ale také abych ukázal dobrou vůli, abych nepromarnil příležitosti, které mohou a měly by předcházet konfliktu. A tou příležitostí bylo jednat s Ruskem z pozice sebevědomého uskupení, kterým NATO je, a navodit takové vztahy, které ten konflikt vyloučí. To znamená bavit se o vojenských cvičení, bavit se o přítomnosti vojáků poblíž hranic, bavit se o provokativním chování, o zavádění nových zbraní, které se vymykají už přijatým smlouvám… To všechno byly věci, které mohly snížit napětí, a já se dva roky snažil o to, abychom takové jednání udělali. A povedlo se to, po asi dvou letech snahy jsem dostal k jednacímu stolu generála Gerasimova, což bylo úspěch. Na druhou stranu jsme ale tenhle počáteční úspěch nedokázali rozvinout do většího formátu, nebyli jsme schopni obnovit jednání o posilování vzájemné důvěry, a naopak docházelo k dalšímu zhoršování vztahů, které vyústilo teď nedávným zahájením války na Ukrajině.
