Tchajwan / Čínská republika a cesta k nezávislosti

Tchajwan, neboli Čínská republika „existuje“ od 7. prosince 1949, kdy se v rámci občanské války vláda Kuomintangu stáhla z pevninské Číny na ostrov Tchajwan a zde vládne dodnes. Proč píšeme, že Čínská republika existuje v uvozovkách od roku 1949? Jelikož Čínská republika de facto vznikla v roce 1911, kdy došlo k svrhnutí poslední čínské dynastie Čching, následně po druhé světové válce se země uvrhla do občanské války mezi vládou Kuomintangu pod vedením Čankajšeka a čínských komunistů pod vedením Mao Ce-Tunga. Díky právě postupu čínských komunistů dochází ke stáhnutí Kuomintangu na ostrov Tchajwan, kde se etabluje nové státní uspořádání – pro zjednodušení a lepší definování tedy mluvíme o zemi Tchajwanu, nikoli Čínské republice. V pevninské Číně se etabloval komunistický režim a vznikla Čínská lidová republika.

Samotný ostrov Tchajwan se nachází přibližně 160 km východně od pevninské Číny, stát Tchajwanu má ještě pod kontrolou 168 ostrovů, včetně ostrovů Ťin-men, Peskadorů či souostroví Ma-cu, které se nachází v bezprostřední blízkosti Čínské lidové republiky, ale i pár ostrovů v Jihočínském moři. Stát Tchajwanu měl ještě v minulosti pod kontrolou ostrov Chaj-nan, Dachenské ostrovy nebo ostrovy Yijiangshan, nicméně Čínská lidová republika tyto ostrovy v průběhu 50. let zabrala. Tchajwan má tudíž geograficky nejblíže ke svému rivalovi – Čínské lidové republice, následně se v blízkosti ostrovu Tchajwan vyskytují ostrovy, které ovládá Japonsko. Poté ještě můžeme říci, že se v regionu vyskytují Filipíny a Jižní Korea.

Z hlediska definováni hlavní hrozby to u Tchajwanu není nijak těžké, jednoznačnou hlavní hrozbou je pro něj Čínská lidová republika, ta si totiž celý stát nárokuje – Tchajwan si naopak nárokuje celou pevninskou Čínu. Zde si jen dovolíme poznámku, že Tchajwan pro Čínskou lidovou republiku nepředstavuje reálnou hrozbu, zejména z materiálního a vojenského hlediska. Nicméně z pohledu Tchajwanu se bez debaty jedná o hlavní bezpečnostní téma, které již od roku 1949 přerůstá i ostatní státní témata. Zkrátka národní bezpečnost je pro Tchajwan důležitější než ostatní témata právě díky geografické blízkosti, schopnosti a vojenské síly nebo politické vůli Čínské lidové republiky. Ta totiž zastává politiku jedné Číny, kdy odmítá uznávat Tchajwan jako legitimní stát, naopak ho uznává jako odtržený stát, který si přeje obnovit pod svojí vládu. Když se podíváme na ostatní aktéry v regionu, tak žádný jiný stát reálně Tchajwan neohrožuje.

Pokud se máme podívat na vývoj hrozby pro Tchajwan, je zde řada aspektů, které musíme vzít v úvahu. Prvním je vnější suverenita Tchajwanu - v 50. letech byl Tchajwan suverénním státem, a dokonce byl součástí Rady bezpečnosti OSN, naopak Čínská lidová republika byla uznávána minimálně. To dovolovalo Tchajwanu konat za svými hranicemi a snažit se předcházet možné invazi ostrova Tchajwan, byl tak vyvíjen nátlak na Čínskou lidovou republiku. Nicméně Čínská lidová republika disponovala o dost větší materiální a vojenskou silou, tudíž Tchajwan žádných úspěchů nedosáhl. Druhým aspektem je role ostatních aktérů v regionu, zejména Spojených států amerických, které se zavázaly, že Tchajwan udrží, zejména po Korejské válce v 50. letech, protože nechtěly dovolit rozpínání komunistických režimů. Řešení hrozby se dostávalo i za region, jak Tchajwan, tak Čínská lidová republika se snažila o získání nových spojenců a vlivu napříč celým světem.

Oba zmíněné aspekty se silně proměňují 70. letech, kdy dochází k navázání diplomatických vztahů mezi Spojenými státy americkými a Čínskou lidovou republikou. Pro Tchajwan je to velká diplomatická rána, v podstatě ztrácí vnější suverenitu, jelikož státy po celém světě začínají uznávat Čínskou lidovou republiku na úkor Tchajwanu. Ten dokonce ztrácí křeslo v Bezpečnostní radě OSN, což taktéž silně podlamuje diplomatické řešení hrozby a tvorbu nějakého nátlaku na hrozbu. Tchajwan v těchto letech přeorientovává bezpečnostní politiku – musí se spolehnout pouze na sebe, ale snaží se o udržení vztahů se západem – ten sice přestává uznávat Tchajwan, nicméně diplomatické styky nejsou úplně přetrhány. To je i dnes pro Tchajwan velmi klíčové, zejména z hlediska obranné spolupráce nebo dodávek vojenského materiálu.

V Tchajwanu v 80. letech dochází k demokratizaci politického systému, což vytváří prostor pro nové názory, mezi kterými je i vzrůstající názor, že Tchajwan, jakožto Čínská republika, by měl usilovat o uplatňování nezávislosti samotného Tchajwanu – zkrátka se vzdát nároku na pevninskou Čínu a přijmout identitu samostatného Tchajwanu. Tento názor zastávala opozice vůči Kuomintangu, který se odmítal vzdát nároku na pevninskou Čínu. Následně probíhá utvrzování neformálního diplomatického styku se Spojenými státy americkými, dochází k obchodním dohodám o koupi vojenského materiálu, což je pro obranu Tchajwanu před hlavní hrozbou klíčové.

Jelikož je nyní Tchajwan demokratickou zemí a volby zde mají silný vliv, tak vám představíme pojetí hrozby ze dvou možných stran – ze strany Kuomintangu a ze strany Demokratické pokrokové strany. Politický systém Tchajwanu je totiž bipolární a velmi závisí na tom, zda je zrovna u moci Kuomintang nebo Demokratická pokroková strana.

Kuomintang má jasně definovanou politiku a doktrínu – pevninská Čína náleží Čínské republice a stát by měl usilovat o navrácení území. Tato ambice se nicméně projevila jako nemožná a i to se odrazilo na řešení hrozby. Do 70. let můžeme říci, že Tchajwan byl agresivnější a rozhodně pevnější ve své pozici, to se ale změnilo po uznání Čínské lidové republiky ze strany Spojených států amerických. Základem se poté stal americký dokument „Tchajwan Relations Act“, který definoval Čínskou republiku čistě jako Tchajwan a taktéž zdůraznil, že Spojené státy americké dodají Tchajwanu vojenské prostředky na efektivní sebeobranu. Bezpečnost Tchajwanu tak byla silně závislá na vztahu se Spojenými státy americkými a na diplomatickém dialogu s Čínskou lidovou republikou.

V 80. a 90. letech dochází k rozmrazování vztahů s Čínskou lidovou republikou a rétorika ze strany Tchajwanu se odlehčuje, Tchajwanský prezident z řad Kuomintangu Li Teng-chuej dokonce debatuje nad definováním Čínské republiky jako čistě Tchajwanu. V 90. letech Kuomintang vnímá diplomatický dialog s Čínskou lidovou republikou jako klíčový, v roce 1992 dochází k tzv. Konsensu, kdy se Tchajwan a Čínská lidová republika úmyslně shoduje na nejednoznačnosti v otázkách suverenity, to následně povoluje oběma stranám vést dialog. Nicméně posun názoru Teng-chueje od politiky jedné Číny k nezávislému Tchajwanu vede k třetí krizi v Tchajwanském průlivu.

V roce 2000 Kuomintang poprvé neusedá do funkce prezidenta Tchajwanu, jelikož vyhrála opoziční Demokratická pokroková strana. Kuomintang se opět do funkce dostane až v roce 2008, kdy volby vyhrává Ma Jing-ťiou a Tchajwan opět mění bezpečnostní politiku.

Ma Jing-ťiou razil cestu diplomatického dialogu s Čínskou lidovou republikou, státy tak opět mezi sebou komunikovaly, zejména na základě Konsensu z roku 1992. Ma Jing-ťiou vedl stát pod heslem „žádné znovusjednocení, žádná nezávislost a žádná válka“. Jeho politika byla diskutabilní, jelikož on sám několikrát prohlásil, že podporuje politiku jedné Číny a tedy i znovu získání pevninské Číny, na druhou stranu ale vedl diplomatický dialog s Čínskou lidovou republikou, kde podobnou rétoriku nepoužil. Co je jisté, tak Ma Jing-ťiou a Kuomintang dále odmítal nezávislost Tchajwanu a opuštění od nároku na pevninskou Čínu. Jak politika Ma Jing-ťiou tak i politika samotné strany Kuomintangu jasně naznačuje, že se snaží o udržení status quo – tedy o přežití státu Tchajwan a udržení nároku na pevninskou Čínu, ať už to vytváří bezpečnostní riziko, jaké to vytváří.

Kuomintang v roce 2016 a 2020 prohrává volby, strana je v posledních letech na pomezí dvou směrů. První směr tvoří základní jádro strany – udržení status quo, definování Tchajwanu jako Čínské republiky, získání pevninské Číny. Druhý směr se zaměřuje na silnější diplomatický dialog s Čínskou lidovou republikou a místy možná i na sjednocení s Čínskou lidovou republikou. Tento směr byl hlavně reprezentován političkou Hung Hsiu-chu, která původně kandidovala v roce 2016 na post prezidentky země, nicméně díky slabým číslům v průzkumech se nakonec strana rozhodla nominovat Daniela Han Kuo-yu, který zastával status quo. Hung Hsiu-chu dokonce zastávala názor, že by Tchajwan měl ukončit nákup vojenského materiálu od Spojených států amerických.

V prezidentských volbách roku 2000 poprvé vyhrává jiný kandidát než z Kuomintangu, tím je právě Čchen Šuej-pien z Demokratické pokrokové strany, která se snaží řešit čínskou hrozbu jiným postupem – podporováním Tchajwanské nezávislosti; opuštěním od nároku na pevninskou Čínu; plným přijetím Tchajwanské identity. Čchen Šuej-pien hájil tzv. politiku „Four Noes and One Without“, což znamenalo, že dokud Čínská lidová republika nepoužije vojenskou sílu, tak Tchajwan na „oplátku“ nevyhlásí Tchajwanskou nezávislost; nezmění oficiální jméno z Čínské republiky na Tchajwanskou republiku; nebude definovat Tchajwan jako Tchajwan a Čínu jako Čínu; nevyhlásí referendum o případné unifikaci, či nezávislosti. Posledním slibem bylo, že jeho administrativa nezruší Národní radu pro sjednocení. Čínská lidová republika za vládnutí Demokratické pokrokové strany navyšuje nátlak na Tchajwan a přerušuje diplomatický dialog, to bylo hlavně způsobeno tím, že nová administrativa byla otevřenější ku vyhlášení státu Tchajwan a menšími kroky se o to snažila – například se nově na pasech Čínské republiky objevoval název Tchajwanu. Čchen Šuej-pien a jeho administrativa se pokusila o větší nákup vojenského materiálu od Spojených států amerických nebo o přejmenování hlavních Tchajwanských firem, ty totiž nesly název Číny, nikoli Tchajwanu. Nicméně obě prosazované věci byly zablokovány vlivem nepodpory v parlamentu, kde Kuomintang měl větší sílu.

Demokratická pokroková strana se znovu do vedení státu dostává v roce 2016, kdy Cchaj Jing-wen vyhrává prezidentské volby. Demokratická pokroková strana dokonce vyhrává i parlamentní volby, tudíž má silnější možnost měnit politiku, než tomu bylo za období Čchen Šuej-piena, který musel spolupracovat s Kuomintangem. Cchaj Jing-wen přichází s jasně vymezenou bezpečnostní politikou – obrana vůči hlavní hrozbě, Čínské lidové republice. Za jejího období se zvyšuje rozpočet na obranu, zvyšuje se obranná soběstačnost, rozvíjí se armádní domácí průmysl. Důležitější je nyní i vztah se Spojenými státy americkými, razantně se navyšuje nákup vojenského materiálu, nicméně hlavní změna přichází s prezidentem Joe Bidenem, který několikrát prohlašuje, že v případě vojenského napadení Tchajwanu se Spojené státy americké zavazují k přímé vojenské pomoci. Také je důležité zmínit, že se Tchajwan snaží o nové navázání diplomatických vztahů napříč celým světem. Nicméně za období Cchaj Jing-wen také dochází k jisté eskalaci mezi Čínskou lidovou republikou a Tchajwanem. Dialog se přetrhává a je jisté, že nalezení kompromisu nebo nějakého středu je až nemožné. Cchaj Jing-wen totiž odmítla plně uznat Konsenzus z roku 1992. Přesněji řekla, že si nemyslí, že se dosáhlo nějakého reálného souhlasu mezi Tchajwanem a Čínskou lidovou republikou, ta v reakci na to ukončila oficiální styky. V roce 2019 čínský prezident Si Ťin-pching přednesl plán na unifikaci obou zemí pod tzv. „jednou zemí a dvěma politickými systémy“.Tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen toto odmítá a volá po dialogu, kde Čínská lidová republika a Tchajwan si budou rovni.

Demokratická pokroková strana taktéž razí postup, kdy se snaží snížit závislost státu Tchajwan na Čínské lidové republice a to zejména ze stránky ekonomické. I přes negativní vztahy Tchajwan vyváží 42 % svého exportu do Čínské lidové republiky. Aktuální administrativa i proto zavedla politiku tzv „New Southbound Policy“, kdy se snaží o zesílení jak politických, tak i ekonomických vztahů se státy Jižní Asie, Jihovýchodní Asie a Australasie.

Další prezidentské a parlamentní volby Tchajwan čekají až v roce 2024, do té doby je u kormidla Demokratická pokroková strana.

Vztahy mezi Čínskou lidovou republikou a Tchaj-wanem se postupně zhoršují od zvolení Cchaj Jing-wen do pozice prezidentky země a nejspíše jsme na začátku nové krize v Tchaj-wanském průlivu. Můžeme začít tím, že se aktuálně debatuje nad tím, zda nynější situaci nemůžeme už charakterizovat jako čtvrtou krizi v Tchaj-wanském průlivu. To aspoň tvrdí řada expertů a politiků. Za počátek čtvrté krize v Tchaj-wanském průlivu považujeme cestu předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi. Proti tomu silně protestovala Čínská lidová republika, protože jde o ukázku skutečnosti, že velmoc USA udržuje politické styky s Tchaj-wanem. V reakci na to taktéž Čínská lidová republika uvalila na Tchaj-wan ekonomické sankce a započala vojenská cvičení kolem ostrova Tchaj-wan, což ve světle války na Ukrajině bylo ve světě vnímáno jako možný počátek invaze na Tchaj-wan.

Situaci nijak neulehčuje dialog mezi Čínskou lidovou republikou a USA, který přímo ovlivňuje Tchaj-wan. Americký prezident Joe Biden několikrát prohlásil, že v případě čínské invaze na Tchaj-wan je USA připraveno zasáhnout. Japonsko se taktéž postavilo na stranu Tchaj-wanu a odsoudilo kroky Čínské lidové republiky, zdrženlivější už byla Austrálie, kde aktuálně probíhá debata nad tím, jak důležitý je Tchaj-wan pro regionální bezpečnost. Nicméně je nutné upozornit, že díky čínskému zbrojení, agresivnější rétorice a situaci v Jihočínském moři se Austrálie spíše přiklání k aktivní pomoci Tchaj-wanu. Nejvíce studená reakce přišla od Jižní Koreji, která má větší obavy z bezpečnosti na Korejském poloostrově než v Tchaj-wanském průlivu. Ta totiž oficiálně podporuje politiku jedné Číny ze strany Čínské lidové republiky, ale razantně varovala před využitím vojenské síly k zabrání Tchaj-wanu.

Pro Tchaj-wan je nyní zásadní schválení amerického „Taiwan Policy Act“, který slibuje finanční pomoc Tchaj-wanu na zesílení obrany, tento návrh taktéž obsahuje podmínku, že v případě vojenského zásahu proti Tchaj-wanu bude USA muset uvalit sankce na vetší čínské firmy. Návrh by dále umožnil Tchaj-wanu přejmenovat jeho de facto velvyslanectví ve Washingtonu, z „Taipei Economic and Cultural Representative Office“ na „Taiwan Representative Office“. Čínská lidová republika tento akt vnímá velmi negativně a považuje ho za počátek amerického nesouhlasu s politikou jedné Číny a varuje před eskalací.

Alarmující pro Tchaj-wan zůstává i slabší kontrarozvědka. V posledních letech se Tchaj-wan potýká s problémy, kdy struktura samotného státu je infiltrována ze strany Čínské lidové republiky, jedná se zejména o armádní struktury. Jako důkaz svědčí odsouzení nejméně 21 tchaj-wanských důstojníků s hodností kapitána nebo vyšší za špionáž pro Čínskou lidovou republiku v posledním desetiletí. Riziko je opravdu v této oblasti velké, v případě invaze by čínští zvědové mohli silně ovlivnit vývoj postupu čínských jednotek nebo nasazenost tchaj-wanských obranných mechanismů. Je zde i strach z toho, že opakované důkazy o propletení čínských zvědů v tchaj-wanské armádě můžou USA odpudit od dodávání vojenských technologií. Administrativa Cchaj Jing-wen tento problém komentuje slovy, že vláda tento problém aktivně řeší a již byly provedené kroky k limitování hrozby. Zajímavé i je, že administrativa neschválila několik návrhů zákonů, které by jednoznačně problém řešily nebo dokonce vyřešily. Nicméně administrativa vždy návrhy odmítla zejména z obavy exekutivního přesahu.

S ukončením 20. čínského komunistického sjezdu je zjevné, že Čínská lidová republika nehodlá slevit ze svých nároků na ostrov Tchaj-wan. Středobodem Si Ťin-pchingovi zahraniční politiky je unifikace Čínské lidové republiky a Tchaj-wanu, pro Tchaj-wan tak zůstává vojenská invaze tou největší reálnou hrozbou. Co se týče přímého výhledu do budoucnosti, tak je jasné, že cílem Tchaj-wanu bude vyhnutí se eskalaci a případné invazi. To nyní velice závisí na tom, jak bude bezpečnostní politika nastavená vzhledem k přítomnosti dvou hlavních stran. Pokud zůstane u kormidla Demokratická pokroková strana, tak můžeme očekávat utvrzování důležitého vztahu s USA a velký apel na zvyšování obranyschopnosti ostrova a nejspíše i čím dál větší posun k tzv. nezávislosti Tchaj-wanu. S návratem Kuomintangu k moci se naskytuje více otázek – jaký směr bude převažovat? Dialog s Čínskou lidovou republikou nebo čínský nacionalismus (nárok na pevninskou Čínu)? To už nám ukáží pouze volby v roce 2024.

Blanchette, Jude – Edel, Charles – Johnstone, Christopher a kol. (2022). Speaker Pelosi’s Taiwan Visit: Implications for the Indo-Pacific. Center for Strategic & International Studies. 15.8.2022 (04.10.2022, https://www.csis.org/analysis/speaker-pelosis-taiwan-visit-implications-indo-pacific).

Cole, Michael (2015). The Strange Case of the KMT’s Hung Hsiu-chu. The Diplomat. 23.6.2015 (28.9.2022, https://thediplomat.com/2015/06/the-strange-case-of-the-kmts-hung-hsiu-chu/).

Hollar, Sherman (2022). Ma Ying-jeou. Britannica. 9.7.2022 (28.9.2022, https://www.britannica.com/biography/Ma-Ying-jeou

Lee, Yimou – Lague, David (2021). T-DAY: The Battle for Taiwan. Reuters. 20.12.2021 (4.10.2022, https://www.reuters.com/investigates/special-report/taiwan-china-espionage/).

Lin, Bonny – Hart, Brian – Funaiole, Matthew a kol. (2022). Tracking the Fourth Taiwan Strait Crisis. Chinapower. 31.08.2022 (4.10.2022, https://chinapower.csis.org/tracking-the-fourth-taiwan-strait-crisis/).

Maizland, Lindsey (2022). Why China-Taiwan Relations Are So Tense. Council on Foreign Relations. 3.8.2022 (28.9.2022, https://www.cfr.org/backgrounder/china-Tchajwan-relations-tension-us-policy-biden).

Mattis, Peter (2017). Counterintelligence Remains Weakness in Taiwan’s Defense. Jamestown. 17.8.2017 (4.10.2022, https://jamestown.org/program/counterintelligence-remains-weakness-in-taiwans-defense/).

Sevastopulo, Demetri (2022). US’s Taiwan security bill spurs debate on level of support for Taipei. Financial Times. 13.9.2022 (04.10.2022, https://www.ft.com/content/a48ee082-a617-472f-bff2-83f8c6fb2dd9).

Wertheim, Stephen (2022). The Troubling Repercussions of Biden’s Taiwan Gaffes. The Carnegie Endowment for International Peace. 24.5.2022 (28.9.2022, https://carnegieendowment.org/2022/05/24/troubling-repercussions-of-biden-s-Tchajwan-gaffes-pub-87196).

Yates, Stephen (1999). The Taiwan Relations Act After 20 Years: Keys to Past and Future Success. The Heritage Foundation. 16.4.1999 (28.9.2022, https://www.heritage.org/asia/report/the-Tchajwan-relations-act-after-20-years-keys-past-and-future-success).