Článek
Kdo představuje českou levici v současnosti, co to vlastně je?
To je hodně složitá otázka. Jedna dimenze jsou voliči, kteří se podle sociologických průzkumů orientují nalevo. To znamená, že jsou pro přerozdělování a tak dále, mají nějaké sociodemografické charakteristiky. Typicky jsou pro větší přerozdělování a zásahy státu starší lidé nebo lidé s nižším vzděláním a lidé, kteří bydlí na venkově.
Takového voliče dneska zastupuje hnutí ANO a do nějaké míry i hnutí, hnutí SPD. Máme přelivy od tradičních voličů ČSSD k hnutí ANO a od KSČM k SPD. To neznamená, že by ten volič byl ideově levicový. Neznamená to, že by ten volič byl levicový na základě nějakých filozofických debat, co je pravice a levice. Ten volič to vůbec neví a ani to moc neřeší. Voliči ANO, kteří měli nižší vzdělání a byli v seniorním věku, se začali zařazovat doprostřed, protože Andrej Babiš řekl, že on není ani vpravo, ani vlevo. Tento segment dneska reprezentuje hnutí ANO a do velké míry SPD.
Pak tu máme lidi, kteří bydlí ve velkých městech, mají vyšší vzdělání, vyšší příjem, takže by se dali označit jako pravicoví voliči. Velká část těchto vzdělaných a ve službách nebo podobných profesích pracujících lidí má ale liberální vnímání. Myslí si, že stát by se o ty chudší měl, ne postarat, ale poskytovat jim služby a vyrovnávat nerovnosti ve vzdělávání nebo ekonomickém rozvoji regionů.
Tihle lidé, protože jsou bohatí, jsou to vysokoškoláci, mají dobré zaměstnání, tak volí pravicově liberální strany. Nikdy nebudou volit tradiční levici. Jestli tady ty liberální strany nazveme novou levicí nebo levicovými liberály, to už je věcí diskurzu, ne politologické analýzy.
Ten největší problém pravice a levice je ten, že nám to komplikuje i ta dimenze, liberalismus-konzervativismus. Můžeme mít pravicové konzervativce a levicové konzervativce. Třeba ODS si často rozumí lépe s ANO než s TOP 09 nebo Piráty.
Existuje tedy autentická politická levice? Hnutí ANO možná na základě toho, co dělá, asi můžeme označit za levicové, ale není to ta autentická levice.
Symbolem té tradiční, skutečné, levice je Sociální demokracie. Ta je, mimo jednoho, dvou senátorů, kteří se k ní hlásí, mimo Parlament. Může to být Sociální demokracie, která má voliče toho levicového typu, podle těch sociálně demografických charakteristik. Má levicový program. Ale jako jiné tradičně levicové strany má problém s nástupem populismu a nových témat.
Evropa čelí migrační krizi, čelí velkým výzvám, dezinformacím ze strany Ruska. Ty tradiční strany, ani nikdo jiný, to neumí správně ukoupit. Tahle témata je jednodušší komunikovat populistickým způsobem. Zejména u těch komplikovaných témat ty tradiční levicové strany nenašly recept.
Pravicové stran mají tu výhodu, že mají vzdělanější elektorát, který chápe, že ty problémy jsou složitější. Samozřejmě máme pravicové populistické strany, ale jejich voliči jsou levicoví, přestože SPD o sobě určitě neřekne, že je levicovou tradiční stranou.
Abych to shrnul, standardní levice je určitě ČSSD a do velké míry i KSČM. Komunisti jsou ale ve spoustě otázek hodně konzervativní.
Je KSČM ještě levice? V minulosti se spíše dokázala shodnout s SPD nebo s Václavem Klausem mladším než s ČSSD. Jaký tam nastal posun?
To souvisí s oslabováním pravolevé dimenze ekonomických témat. Voliče sice zajímají ekonomická témata, ale všichni jsou tak nějak zajištění, máme velmi nízkou nezaměstnanost. Velká část lidí taky pracuje ve službách ve státní sféře, takže pro ně není otázka míry zdanění nebo přerozdělování tak důležitá. Ta pravolevá dimenze se oslabila, s výjimkou životní úrovně, u které je otázka, jestli je to ekonomické téma nebo otázka racionálního chování, že budeme volit toho, kdo nám nejvíc slíbí. Mnohem důležitější je ta konzervativně-liberální dimenze nebo minimálně nabyla na důležitosti.
Proto pozorujeme bizarní věci jako, že Petr Mach, zakladatel Svobodných, kteří hlásali volný trh a nezasahování státu do ekonomiky, tak najednou prostě kandiduje za SPD. Ta nenávist k Evropské unii nebo nenávist k čemukoliv globálnímu, může být i záležitost identity. Spousta lidí, kteří mají dobré vzdělání, ale nepochází z rodin, které mají vysoký kulturní a sociální kapitál, tak to berou, že to je jiná skupina, do které oni nezapadají. Tihle lidé, jako je třeba Petr Mach nebo další, se vymezují.
Takže příčinou úpadku tradičních levicových stran je neschopnost naskočit na tyhle kulturní otázky a přístup voličů, kteří volí peněženkou? ČSSD na to možná naskočila, ale pak se na tom nějak vyčerpala? Co se stalo?
Sociální demokracie se snaží řešit inflaci, ceny potravin, mzdy, práci. Pro člověka, který je nějak ekonomicky zajištěn, ale ví, že asi nikdy nebude v nějakém managementu firmy, pro něj není tak důležité, jestli bude mít o 500 korun víc nebo míň. Myslím si, že tohle lidi dneska pořád ještě neřeší. Řeší ale romskou komunitu, řeší sluníčkáře nebo liberály, řeší Pražáky, řeší uprchlíky a migranty z východu.
Identitární a kulturní válka je dnes daleko důležitější než ekonomická témata. Je to daleko důležitější než témata jako korupce a fungování státní správy, což jsou témata, která tyto vrstvy, které volaly po tradiční levici, nezajímají. Když se jich na to zeptáte, tak oni se v tom nevyznají. To, že ve městě máme migranta nebo Romy je pro ně něco osobního, s čím se setkají, a to je trápí víc. Když o nich někdo řekne, že to jsou lidé z vesnice, to je útok na identitu, ke které oni patří. Tu zlost si zase vybíjí na kulturní elitě Prahy.
Lidí, kteří by byli levicově orientovaní a zároveň chtěli sledovat nějakou levicovou, ale nepopulistickou politiku, těch je tedy minimum?
Ano, je to ne minimum. Paradoxně to jsou lidi, kteří patří k pražské elitě a píší na Twitteru o tom, že tady chybí politika, která by se starala o obyčejného občana. Obyčejný občan tuhle politiku ale v podstatě nevyžaduje, nechce. Pro něho je důležitější kulturní válka. Je to obrovský paradox.
Mně to připomíná boj komunistický stran v devatenáctém století. Pro ně tehdy bylo nesmírně těžké přesvědčit tu dělnickou vrstvu, aby nenaskočila třeba na vlnu národovectví. Aby to dělnické hnutí bylo internacionální a spojilo se.
Jakub Lysek působí na Katedře politologie a evropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se datové analýze, lokální a regionální politice nebo volebnímu chování.
Občas zazní něco jako levicové Spolu, vznik koalice Idealistů, Levice nebo Sociální demokracie. Jaký to má potenciál, co to může znamenat?
Já jsem skeptik. Je tu sice příklad Portugalska nebo Německa, kde SPD vládne a dokázala se vrátit, ale po letech vlády Angely Merkelové a pravicové vlády by bylo hodně špatné, kdyby největší opoziční strana nedokázala získat hlasy. Je potřeba se na to dívat v kontextu. Portugalsko je taky specifický kontext. V Evropě nemáme levicovou tradiční stranu, která by dokázala oslovovat davy a vyhrála by volby.
V České republice teď pro tu tradiční levici není místo z toho důvodu, že tady máme Andreje Babiše, hnutí ANO, které se transformovalo na ČSSD paroubkovského stylu. Jediný rozdíl je, že hnutí ANO má, méně straníků a je víc centralizované v osobě Andreje Babiše. Rétorika, ať už paní Schillerové nebo pana Havlíčka, je podobná ministrům ČSSD z dob Paroubkovy vlády.
Pro SOCDEM bohužel není prostor a nevidím, že by to dokázala vytáhnout přes 5 %. Její volič už tady není. Zbyli jí lidé, kteří jsou trochu vzdělanější a pracují třeba ve státní správě, jsou na úřadech a volí SOCDEM, protože tam je dobrý starosta třeba nebo hejtman. Ještě mají bašty v Moravskoslezském kraji, některá města Bohumín, Karviná, Náchodsko, v královéhradeckým kraji, Pardubický kraj, Vysočina. Pak ještě pár obcí v Jihomoravském kraji. Tam je těch čtyři, pět procent.
Aby se dostali přes pět procent by bylo potřeba, aby se Pirátská strana nějakým způsobem rozložila, rozpadla. Potom by mohli oslovit i ten liberální, levicový segment pirátských voličů.
Takže narážíme na to, že Pirátská strana obsadila liberálně-levicový segment, městské voliče se sociálním cítěním.
I kdyby se Pirátská strana rozložila vnitřními spory, tak největší problém pro SOCDEM a návrat tradiční levice bude ten, že nemá autentické osoby, které by ji reprezentovali. Předseda Šmarda není člověk, kterého by městský liberál volil.
Oni by potřebovali do předsednictva nějakého dobrého, zkušeného politika, který je všeobecně známý. Dřív to byl Jiří Dienstbier, pak to byl Petříček, ministr zahraničních věcí. Někoho takového, kdo zároveň nebude mít s tou stranou osobní ambice. Potřebují kombinaci těchto osobních vlastností, aby se ta tradiční levice v podobě SOCDEM vrátila.
Co se týče KSČM, tam maximální záchvěv bude s paní Konečnou v evropských volbách, jestli to dá přes pět procent. Jinak je ta strana mrtvá, končí. Vůbec tu pro ni není prostor.
Tam roli hraje, předpokládám, nízká volební účast a velká organizovanost voličů KSČM. Chodí k volbám poctivě.
Přesně tak.
Když se ale srovnáme s Evropou, tak je u nás ta situace poněkud extrémní. V Rakousku mají alespoň ty Zelené, v Německu to samé a vládne SPD. Polsko je na tom podobně jako my, ale na Slovensku teď dvě ze tří vládních stran minimálně deklarují, že jsou levicové. Proč to u nás tak není?
Souvisí to s tím, že Slovensko má tu nevýhodu, že má relativně malá města. Bratislava není moc velké město, takže tam se neprojeví to, že Bratislava volí úplně jinak než zbytek Slovenska. Slovensko má geografické podmínky, které bohužel vedou k tomu, že je i ekonomicky zaostalejší a lidé volí populistické strany.
Je otázka, jestli se dá o Ficovi říct, že to je tradiční levice. Spíš to vždy byla populistická levice a na Slovensku jen byla dřív než u nás. Ono se to sice jmenuje Směr sociální demokracie, ale v podstatě to je HZDS převlečená jiného hábitu.
U Pellegriniho by se dalo o něčem takové mluvit, ale je to postavený jenom na jeho osobě, takže je to hodně specifické. Je otázka, jestli tohle jsou příklady stran, které jsou tou tradiční levicí typu, který by nějaký liberální intelektuál měl v Evropě chtít.
Má na to vliv i komunistická minulost, to spojení socialismu s něčím špatným? Na západě tohle stigma levice tolik nemá.
Přesně tak. Když se podíváme do Španělska a Portugalska, tam to stigma mají pravicové strany kvůli pravicové diktatuře Frankova a Salazarova režimu. Na západě je to hodně jiné.
Třeba v Německu za Angely Merkelové se CDU-CSU posunula do středu a byla potom symbol liberálů. Když Merkelová nastupovala jako kancléřka, tak byla železná lady v sukni. Archetyp konzervativního tvrdého politika. Obraz Německa ale přebudovala na ostrov liberální a sociální demokracie.
Ve Franci a těch západoevropských zemích obecně, tam ta levice v podstatě není. Tradiční levicové strany v Holandsku a Belgii jsou na nějakých pěti až sedmi procentech. Já bych nás srovnal třeba s tím Holandskem.
Dokážu si představit, že SOCDEM se vrátí do parlamentu a bude mít šest nebo sedm procent, ale už to nedotáhne na dvacet nebo třicet. Museli by se rozhodnout, kterým směrem půjdou, jestli budou konkurovat ANO, nebo tomu liberálně-levicovému segmentu Pirátů, kde těch voličů tolik není.
