Článek
Co je dnes pro nás bezmála děsivým hororem, pro naše předky bylo nevinnou velikonoční zábavou.“
(Pavel Toufar, Český rok na vsi a ve městě)
Nejsem neinformovaná cizinka, su cérka z Valašska a Velikonoční pondělí už nepovažuji za sváteční den. Kvůli neblahé zkušenosti pro mě tyto svátky končí v neděli večer, ačkoli - jak stárnu, stávám se vstřícnější - s výhradami ovšem.
Jedno období pro mě bylo Velikonoční pondělí hrůzným dnem. Chtělo se mi odjet, nebýt tu. Nikdy se mi totiž nepovedlo odradit manžela od toho, aby v ten den NADŠENĚ pouštěl do bytu kamarády a kolegy ze Slovenska. Dokonce jim vyšel vstříc a napustil vanu vodou, aby mě do ní oblečenou vhodili. Násilím, pokaždé jsem se bránila. Vzali mě za ruce a nohy a já se za chvíli máchala. „Vždyť je to teplé,“ děl manžel s rukou ve vodě a s výrazem nechápajícím můj vztek.
Zatímco jsem se musela jít převléct a vytřít podlahy, on už jim naléval po štamprli.
Tak to bylo zvykem v kraji, kde jsme bydleli s mnoha slovenskými rodinami. Nikdy jsem se s touto tradicí nesmířila, a když jsme místo opouštěli, cítila jsem zadostiučinění, že tohle už nebudu muset zažít.
Nejsem odpůrkyně tradic, naopak, zajímají mě, obzvláště jejich původ a pravost. Jen mám někdy výhrady proti jejich současnému pojetí (v některých případech).
Před svatbou, po níž jsem opustila rodný kraj, k nám na Velikonočním pondělí chodili kamarádi s „tatary“, jak se u nás říkalo pomlázkám z vrbového proutí. Na jejich konci vlály pentle – i já vždy jednu přidala.
Správně se má muž dotýkat nohou ženy jen těmi pentlemi. Posílen štamprlí slivovice v každém domě, který navštívil před tím, než přišel k nám, to od něj občas lehce zabolelo, ale nevzpomínám si, že by mi byl tento způsob pomlázky nepříjemný tak, jako to házení do vody.
Neměla jsem ráda ani pomlázku modřínovou větvičkou, štípalo to.
Není nad tatar s pentlemi, říkám dnes a musím usmát vzpomínce na to, jak jsem ty kluky dokonce vyhlížela. Kdyby nepřišli, byla bych zklamaná v domnění, že o mě není zájem.
Píše o tom i Pavel Toufar ve výše zmíněné knize: „Obchůzka s pomlázkami začínala na Velikonoční pondělí od časného rána. Kdyby koledníci na nějaké stavení zapomněli, byl tam z toho smutek. Všechny hospodyně měly připravenou ošatku uvařených nabarvených vajíček, často zdobených jednoduchými ornamenty nebo dokonce obrázky z rozehřátého vosku. Dokonce i nejstarší stařenky ze vsi se na pomlázku těšívaly a těšívají jako zamlada.“
I já jsem dnes už stařenka a popravdě si nyní lebedím spokojeností nad tím, že bydlím ve velkém městě, zcela anonymně, a mám tento zvyk už jen ve vzpomínkách, stejně jako i prvního manžela. Nejsem však odpůrkyně žádné tradice, neboť vím, že každá se dá pojmout tak, aby přinášela potěšení a ne zlost. Ostatně, podruhé jsem si vzala muže ze Slovenska. Pro jistotu jsem se ho zeptala, jak oslavuje Velikonoční pondělí :-)
