Článek
Psal se rok 2015. Soud vynesl rozsudky. Na základě důkazů a výpovědí tehdejšího personálu a příbuzných postižených klientů tohoto stacionáře, dostala ředitelka Jaroslava Lochařová čtyři roky vězení s dozorem a na pět let zákaz činnosti a hlavní sestra stacionáře Šárka Hatašová dostala tříletou podmínku. Proč?
Soudkyně při vynášení rozsudku řekla, že místo toho, aby zařízení zajistilo klientům důstojné podmínky k žití, bylo degradováno na útulek k přežití. Klienti žili ve výkalech, neměli zajištěnu potřebnou lékařskou péči, a ředitelka stále přibírala další a další klienty, byť si byla vědoma toho, že pro ně nemá již řádné umístění a zajištěnu potřebnou péči. Soudkyně prohlásila, že ředitelka nejenže byla hlavní organizátorkou, ale vše dělala jen pro ziskuchtivost.
Svědci u soudu líčili otřesné poměry ve stacionáři. Příbuzní například soudu sdělili zážitky, kdy přišli na návštěvu za příbuznou a ta je prosila, aby jí jídlo nechali na posteli, jinak jídlo nedostane a bude hladovět. Když jídlo jedla, doslova hltala, jaký měla hlad. Její sousedka na vedlejší posteli se ptala, zda něco nezbylo. Při příchodu do stacionáře byl cítit pach moči, klienti měli špinavé pleny a špinavé oblečení. Tehdejší záchranářka u soudu prohlásila, že stacionář Naděje nemá s nadějí absolutně nic společného.
Klienti se k lékaři dostali až v opravdu zbědovaném stavu, kdy lékařská péče ve stacionáři a profesionálně proškolený zdravotní personál ve stacionáři chyběl. Zbídačení klienti se tedy v nemocnici ocitli až poté, co proleženiny a dehydratace jim ohrožovaly život. Jinou klientku do nemocnice přivezli se zlomeninami stehenních kostí a několika obratli. Stacionář nechal klienty doslova a do písmene živořit a až bylo nejhůře, volal záchrannou službu. Ve stacionáři byli také klienti i s Alzheimerovou nemocí. Tito klienti si neuvědomovali, že musí jít na toaletu nebo že se musí najíst a napít. Proto musí být ve stacionáři školený zdravotní personál, který je hlídá a má je na starosti. Tento personál však ve stacionáři úplně chyběl.
Klienti dostávali od státu příspěvek na péči, který však inkasovala ředitelka stacionáře. U soudního stání obhájkyně ředitelky stacionáře kritizovala celkově zdravotní systém a upozornila, že zdravotní pojišťovny prý proplácejí nemohoucím seniorům na den jen dvě a půl pleny bez ohledu na jejich zdravotní stav. Co je na tom pravdy, to bychom museli zabrousit nejen do dnešních zákonů, ale i udělat podrobný audit ve všech zdravotních pojišťovnách. Což samozřejmě je naprosto nereálné a neproveditelné. Že by se na to spoléhal tehdejší vedoucí personál? I ředitelka? Kdo ví. V každém případě svědomí má každý člověk.
A jak se vypořádává se svým vlastním svědomím ředitelka a hlavní sestra stacionáře v Chomutově, to už vědí jen ony dvě. Obhájce hlavní sestry stacionáře měl u soudu prohlásit, že svrab, kterým obyvatelé stacionáře trpěli, je nejčastěji parazitním onemocněním v Česku a prý ho mají i malé děti ve školkách. Toto je obhájení čeho? Péče o nemohoucí a nemocné seniory ve stacionáři? Žalobkyně naproti tomu soud upozornila na to, že stacionář čerpal milionové dotace a příspěvky na péči, které nebyly nikde vidět, naopak, o klienty se nestaral a nechal je živořit.
Hlavní sestra stacionáře byla potrestána podmínečným trestem, ale už ne zákazem činnosti. Soud přihlédl k tomu, že byla zaměstnankyní a neměla jinou možnost a práci potřebovala. Hlavní sestra u soudu se hájila slovy, že svou práci vykonávala svědomitě a nepochybila. Pravdu zná jen ona. Soud je od toho, aby spravedlivě posoudil ze všech možných úhlů pohledu, z výslechů a dalších důkazů, celou kauzu a vynesl spravedlivé rozsudky.
Stacionáře u nás, jako je (nebo byl ?) tento chomutovský, je více. Není jediný. Své o tom ví mnoho zdravotních sester, pomocnic ve zdravotnictví a především klientů a jejich příbuzných. Z mé vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že ve stacionáři, ve kterém jsem kdysi pracovala, chyběla lékařská péče. Už je to však více jak deset let a není mi známo, jak se změnila v našem státě péče o klienty stacionářů. Zda k lepšímu, nebo zda je situace stále stejná? V každém případě už i žalobkyně u soudu prohlásila v roce 2015, kdy soud probíhal, že starých lidí bude v našem státě přibývat a zařízení pro ně bude vznikat víc a víc. Proto by se měla jasně vymezit hranice, jak tato zařízení budou fungovat.
Rozhodně by součástí každého stacionáře bez výjimky, měla být přítomna každodenní lékařská péče a o klienty by se personál měl starat s tou největší empatií a láskou k člověku jako takovému. To, že toto povolání nemůže vykonávat každý, ale jen ten, kdo je psychicky odolný, silný a empatie má na rozdávání je snad jasné každému. Proto by bylo zodpovědné, aby se budoucí potencionální uchazeči o studium a následně o zaměstnání zamysleli, zda si na takovou práci troufnou, zda mají na ni dispozice psychické i fyzické ( zvedat staré a ležící nemocné klienty je fyzicky velmi náročné i pro chlapa). Není to totiž práce, ale poslání. Celoživotní. A ne každý toto poslání může vykonávat s nejčistším svědomím a vědomím. Vědomím toho, že denně svůj život obětuje péči o nemohoucí seniory, kteří mají právo dožít svůj život v úctě ke stáří, v úctě k člověku a s péčí, která jim umožní každý den prožít naplno až do smrti.
https://www.idnes.cz/usti/zpravy/rozsudek-tyrani-klientu-stacionar-nadeje-2000-chomutov.A150107_150953_usti-zpravy_alh
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stacion%C3%A1%C5%99
https://cs.wikipedia.org/wiki/Senior
