Článek
Nikdy jsem si neuvědomoval, jak těžké to mají důchodci.
Až do dneška.
Šel jsem ráno do obchodu koupit rohlíky a mléko. Byl jsem v rychlosti, protože jsem spěchal do práce. Přede mnou stála starší paní, typická babička, s šedivými vlasy staženými do drdolu a hnědou kabelkou, která už něco pamatovala.
Na pás položila jen čtyři rohlíky a malou paštiku. Když jí pokladní řekla částku – 23 korun – začala pomalu vytahovat peněženku a počítat drobné. Viděl jsem, jak přehrabuje koruny a dvoukoruny, ruce se jí trochu třásly. Nakonec chyběla jedna koruna.
Podívala se na pokladní s omluvným úsměvem a zeptala se, jestli může dát o jeden rohlík míň. Pokladní jen kývla, odečetla tři koruny a babička zaplatila.
Stál jsem tam jako přimražený. Měl jsem chuť jí ty rohlíky zaplatit, ale než jsem se vzpamatoval, pomalu odcházela pryč se třemi rohlíky a paštikou.
A mě v tu chvíli úplně sevřelo u srdce.
Sedl jsem do auta a uvědomil si, že řeším kraviny – nový mobil, chytrý zámek na garáž, boty za dva tisíce. A přitom někdo přemýšlí, jestli si může dovolit o jeden rohlík víc.
Když jsem přijel do práce, hledal jsem, kolik je dnes průměrný důchod. 20 700 Kč. Z toho musí zaplatit nájem, léky, jídlo, oblečení a někdy ještě pomoct dětem nebo vnoučatům.
Když se nad tím tak zamyslím, možná bychom se občas měli zastavit a podívat se kolem sebe. Denně potkáváme lidi, kteří počítají drobné, aby si mohli koupit pár rohlíků, zatímco my v tu chvíli bezmyšlenkovitě scrollujeme na novém iPhonu. Je dobré si občas připomenout, jak rozdílné životy kolem nás jsou.
