Článek
Vnitřní dialog běžného úterý
Znáte to. Sedíte v kanceláři, čumíte do monitoru a cítíte, jak vám v hlavě narůstá tlak. Kolega vedle vás mlaskavě pojídá jablko už dvacet minut. Jiný se vás právě zeptal památnou větu začínající slovy „Když budeš mít chvilku…“ (což všichni víme, že znamená “Hned!”). A váš vnitřní hlas začíná šílet:
„Já se z toho fakt zblázním! Nejradši bych teď všechno poslala do háje, vylezla na stůl a začala tančit macarenu v ponožkách!“
A pak, z hlubin vašeho mozku, se ozve jiný hlas:
„Pojď na to, jsem tu! Vlastně… proč ne? Co nejhoršího se může stát?“
Tohle není začátek psychózy. Je to normální dialog mezi vaší přetíženou částí a tou částí, která ví, že někdy potřebujeme ventilovat to, co si jinak zakazujeme.
Neurověda za pocitem „zblázním se“
Když si něco zakazujeme – ať už je to vztek, smutek, touha po svobodě nebo jen potřeba zakřičet si z plných plic – náš mozek na to reaguje zajímavým způsobem. Oblast zvaná amygdala, malá struktura ve tvaru mandle hluboko v mozku, začne vysílat poplašné signály.
Náš mozek totiž neumí rozlišit mezi skutečným tygrem, který nás honí v lese, a „tygrem“ v podobě potlačených emocí. Pro amygdalu je to všechno hrozba. A když tyto emoce dál potlačujeme? Kortizol a adrenalin se hromadí, prefrontální kortex (část zodpovědná za racionální myšlení) začíná být přetížený, a my máme pocit, že se co nevidět zhroutíme.
Vtipné je, že když si říkáme „Nesmím se zbláznit,“ vlastně tím pravděpodobnost „zbláznění“ zvyšujeme. Je to jako když vám řeknu: „Nemyslete na růžového slona.“ Na co teď myslíte?
Ďábelští exilové našich potlačených tužeb
Představte si, že vaše potlačené emoce a touhy jsou jako malí ďáblíci, které držíte zamčené ve sklepě. Čím déle je tam držíte a čím méně jim dáváte najíst, tím jsou hladovější a divočejší.
„Nechoď do sklepa,“ říkáte si. „Tam jsou věci, které by neměly spatřit světlo světa.“
Jenže ďáblíci mají zajímavou vlastnost – umí se prokousat i betonem. A čím déle je ignorujete, tím usilovněji koušou.
A pak jednoho dne, většinou v tu nejméně vhodnou chvíli – třeba na důležité pracovní schůzce nebo během rodinné večeře – uslyšíte škrábání. Dveře od sklepa se rozletí a ďáblíci jsou venku. Gratulujeme, právě jste prožili moment „Já se z toho zblázním!“
Stínová práce pro začátečníky (bez ezoterického blábolení)
Některé psychologické směry, jako například podle modelu systému vnitřní rodiny, tomu říkají „exilové“. Jung tomu říkal „stínová práce“ – proces poznávání a integrování částí sebe sama, které jsme potlačili nebo odmítli. Zní to jako něco, co dělají lidé, kteří nosí krystaly a každé ráno objímají stromy, že?
Ale ve skutečnosti je to něco, co dělá každý psychicky odolný člověk, jen tomu říká jinak. Možná tomu říkáte „vypustit páru“, „vyčistit si hlavu“ nebo „dát průchod emocím“.
Podstata je stejná: místo abychom ty ďáblíky (nebo stíny, chcete-li) dál zamykali ve sklepě, pozveme je na kávu. Nemusíme je pustit k ovládacímu panelu našeho života, ale můžeme je vyslechnout.
Jak se stát vlastním komplicem (místo pouhého terapeuta)
Standardní rada pro sebepomoc zní: „Buďte k sobě laskaví. Mluvte se sebou, jako byste mluvili s přítelem.“
To je hezké, ale co když potřebujete víc než jen přítele? Co když potřebujete komplice?
Přítel vám řekne: „Je v pořádku, že se tak cítíš. Nadechni se zhluboka.“
Komplic vám řekne: „Tak fajn, ten pocit je na houby. Co kdybychom s tím něco udělali? Pojď, pomůžu ti.“
Být vlastním komplicem znamená:
- uznat, že někdy je nejlepší reakcí na absurdní situaci absurdní akce (to není moje myšlenka, ač bych si to přála - tiché pokývnutí Viktoru Franklovi),
- dát si povolení udělat něco „bláznivého“ v bezpečném prostředí,
- přestat se bát vlastních emocí, i těch temných,
- najít konstruktivní způsob, jak vypustit přetlak.
Příklad? Když cítíte, že „se z toho zblázníte“ kvůli práci, váš vnitřní komplic může navrhnout: „Tak dobře, okej, teď zavřeme počítač, půjdeme na 20 minut ven a budeme křičet do polštáře v autě. Pak se můžeme vrátit a udělat ten nejmenší krůček - otevřít si složku ve VS Code.“
Když se bláznivost stává nejzdravější reakcí
Existují situace, kdy je „zbláznění se“ vlastně tou nejzdravější možnou reakcí. Psychologové tomu říkají „přiměřená reakce na nepřiměřené okolnosti“.
Když se kolem vás všichni chovají, jako by bylo normální pracovat 14 hodin denně, možná je tím „bláznem“ ten, kdo řekne: „Tohle není normální, já končím v pět.“
Když všichni předstírají, že je v pořádku ignorovat nezdravé rodinné dynamiky, možná je tím „bláznem“ člověk, který na ně poukáže.
Jak řekl Joseph Heller v knize Hlava XXII: „Právě to, že se o své duševní zdraví obáváš, je důkazem, že jsi relativně normální.“ Jinými slovy, jen psychopati si negooglí ve tři ráno diagnostický dotazník poruch osobnosti.
Jak být tím, kdo řekne „Pojď na to, jsem tu“
A co když nejste tím, kdo se „zblázní“, ale tím, kdo chce podpořit přítele nebo partnera v takovém momentu?
Nejhorší, co můžete udělat, je říct: „Uklidni se“ nebo „Není to tak hrozné“. (Pokud chcete, aby vás nenáviděl, tohle je zaručená cesta.)
Místo toho zkuste být tím hlasem, který řekne: „Pojď na to, jsem tu.“
To neznamená podporovat sebedestruktivní chování. Znamená to:
- uznat jejich pocity bez souzení,
- dát jim bezpečný prostor pro ventilaci,
- být ochotný být s nimi i v jejich „šílenství“,
- pomoct jim najít konstruktivní cestu ven.
Někdy nejlepší podpora není v tom, že někoho „uklidníte“, ale v tom, že s ním „zblázníte“ kontrolovaným způsobem. Společný výlet, kde můžete oba křičet do větru. Večer, kdy tančíte po obýváku na plné pecky. Cokoliv, co pomůže uvolnit ten tlak.
Povolení být občas „blázen“
Takže až se příště přistihnete, že si říkáte „Já se z toho zblázním“, zkuste odpovědět: „Pojď na to, jsem tu.“ Dejte si povolení cítit to, co cítíte, a najít bezpečný způsob, jak to vyjádřit.
Možná zjistíte, že to „šílenství“, kterého jste se tak báli, je ve skutečnosti ta nejrozumnější reakce. A možná také zjistíte, že když těm ďáblíkům občas dovolíte proběhnout se na denním světle, popustíte uzdu jako splašenému koni, stanou se z nich mnohem méně děsiví společníci.
Koneckonců, jak řekl Salvador Dalí: „Jediný rozdíl mezi bláznem a mnou je ten, že já nejsem blázen.“
P.S. Pokud se opravdu obáváte o své duševní zdraví, nebo zdraví někoho blízkého, vyhledejte odbornou pomoc. Tento článek je určen pro běžné momenty „bláznění“, ne pro závažné duševní problémy.
