Článek
Kulturní šok z návratu do života, který nikdy nebyl váš
Když se archeologové vrátí z expedice v Amazonii zpět do civilizace, říká se tomu „kulturní šok z návratu“. Ale co když jste nikam neodjeli? Co když ten šok způsobí návrat do vlastního života poté, co vám konečně došlo, že hrát podle očekávání je číčovina?
Pamatujete si, jak jste si v pětadvaceti mysleli, že ve třiceti budete mít všechno vyřešené?
Najednou zjistíte, že:
1. dospělí jsou jen děti s kreditními kartami a bolestmi zad,
2. nikdo neví, co sakra dělá, všichni to jen lépe skrývají,
3. ty „velké úspěchy“, po kterých jste toužili, jsou často jen společenské konstrukty navržené tak, abyste si koupili více věcí, které nepotřebujete. A tvrdá statistika je, že je těchto vrcholů jak šafránu. Zbytek je krásná, všeobecná každodennost.
Výzkumy ukazují, že 68 % lidí přehodnotí svůj životní směr kolem 33. roku života. Zbývajících 32 % buď lže, nebo jsou to psychopati. Nevěříte mi? Právě jsem si toto číslo vymyslela, ale znělo důvěryhodně, ne? To proto, že ve věku Krista +3 už víte, že většina faktů o životě jsou jen dobře zabalené domněnky.
Když vás život nakope do zadku a vy mu poděkujete
Psychologové tomu říkají „posttraumatický růst“ - pozitivní psychologická změna, kterou zažíváte po wrestlingovém zápase s životem, kdy jste skončili přišpendlení k zemi, ale nějak jste se naučili milovat ten výhled.
Studie Tedeschiho a Calhouna [1] ukazují, že až 70 % lidí po traumatické zkušenosti reportuje nějakou formu osobnostního růstu. Ta natvrdlejší většina z nás potřebuje pořádnou ránu do palice, abychom se probudili z matrixu společenských očekávání.
Po „kristových letech“:
- začnete oceňovat malé věci (jako spánek nebo bezbolestné vstávání z gauče),
- přestanete se starat o to, co si o vás myslí vaše máma a sousedi,
- si začnete uvědomovat, že vaše tělo je spíš chrám zkázy než svatostánek,
- začnete chápat, že „nevím“ je často ta nejupřímnější a nejmoudřejší odpověď.
Chronická kognitivní disonance jako váš nový normální stav
Tady je ta zábavná část: budete žít ve světě, kde budete nuceni předstírat, že standardní definice úspěchu dává smysl, zatímco vnitřně víte, že je to všechno absurdní. Budete se tvářit zaujatě na poradách, zatímco vás bude pronásledovat existenciální otázka: „Je tohle opravdu všechno?“
Takže, ano, jste zpět v „normálním životě“, ale je to jako návrat do rodného města po desetiletích jinde. Všechno vypadá menší, omezenější a podivně falešné. Ten barák, kde jste vyrostli, už není tím majestátním zámkem vašeho dětství. Je to jen stará budova s pochybnou elektroinstalací.
Jak přijmout svůj existenciální mentální šok
- Najděte si své spřízněné duše v krizi - Existuje celý kult lidí, kteří prošli tímhle mentálním šokem. Poznáte je podle lehce nepřítomného pohledu a schopnosti smát se na pohřbech.
- Přestaňte hledat smysl tam, kde není - Dejte si denně omezený počet nervů, které můžete rozdávat. A naučte se jimi šetřit i investovat je tam, kde smysl je.
- Začněte sbírat nekonvenční životní moudra - „Jestli nemůžeš být dobrým příkladem, buď aspoň varováním“ se stane vaším novým mottem.
- Najděte si něco, čemu můžete říkat „smysl“ - Může to být pěstování rajčat, psaní špatné poezie nebo doučování počítačové gramotnosti. Cokoliv, co vás přiměje vstát z postele.
- Přijměte, že jste navždy kulturně bipolární - Část vás bude vždy hrát hru „normálního života“, zatímco druhá část bude sedět v rohu a hystericky se smát absurditě toho všeho.
Gratulace k vašemu osobnímu apokalyptickému zjevení
Abychom parafrázovali Nietzscheho (a udělali z něj influencera pro mileniály): „Když dlouho civíte do propasti středního věku, propast středního věku začne civět do vás… a pak vám pošle žádost o spojení na LinkedIn.“
Takže vítejte v klubu. Vstupné bylo vaše nevinnost a iluze, že život dává smysl. Odměnou je nekonečný existenciální humor a schopnost vidět skrz bláboly jako lasery Supermana.
A pokud se ptáte, jestli tento „mentální šok po Kristových letech“ někdy skončí - ne, neskončí. Ale časem se naučíte s ním tančit místo toho, abyste proti němu bojovali. A to je možná to největší vítězství, jaké můžete v tomto absurdním vesmíru získat.
Teď mě omluvte, musím jít vyplnit přiznání, zatímco přemýšlím o konečnosti existence a o tom, proč jsem strávila tolik let vzděláním, které mě nepřipravilo na skutečný svět.
[1] Tedeschi RG, Calhoun LG. The Posttraumatic Growth Inventory: measuring the positive legacy of trauma. J Trauma Stress. 1996 Jul;9(3):455-71. doi: 10.1007/BF02103658. PMID: 8827649.
