Článek
Když jsme oznámili zásnuby, byla budoucí tchyně nadšená víc než my dva dohromady. Hned druhý den mi začaly chodit odkazy na šaty, výzdobu, sály, cukráře. Nejdřív mi to přišlo milé. Říkala jsem si, že je hezké, jak to prožívá. Jenže nadšení se velmi rychle změnilo v plán, do kterého jsme my dva přestali patřit.
Jednou mi jen tak mezi řečí oznámila, že už mluvila s farářem. Jindy poslala zprávu, že má zamluvenou kapelu, kterou „vždycky chtěla na svatbě svých dětí“. O barvě výzdoby rozhodla podle toho, co se jí líbí do obýváku. Když jsem zmínila, že jsme uvažovali o menší svatbě jen s nejbližšími, usmála se a mávla rukou. „To si ještě rozmyslíte.“ V tu chvíli mi poprvé problesklo hlavou, že tohle nebude jednoduché.
Z malých ústupků velké ticho
Zpočátku jsem nechtěla dělat vlny. Říkala jsem si, že jde jen o detaily. Že je důležité, že se bereme, ne jestli budou ubrousky bílé nebo krémové. Jenže z těch drobných ústupků se postupně stalo pravidlo. Každý další krok už byl hotová věc, o které jsme se dozvěděli zpětně.
Partner to bral s klidem. Tvrdil, že jeho maminka to myslí dobře a že jí to nemám mít za zlé. Vlastně jsem mu trochu záviděla tu lehkost, s jakou nad tím mávl rukou. Já jsem ale pokaždé cítila, jak se ve mně něco svírá. Měla jsem pocit, že se vytrácí něco podstatného. Náš pocit, že o svatbě rozhodujeme my dva.
Zlom přišel ve chvíli, kdy mi poslala seznam hostů. Bylo na něm o třicet lidí víc, než jsme původně chtěli. Včetně vzdálených příbuzných, které jsem nikdy neviděla. Když jsem se opatrně zeptala, jestli bychom to nemohli ještě probrat, odpověděla mi, že „rodina je rodina“ a že bych měla být ráda, kolik lidí nás chce vidět šťastné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud teď nepromluvím, budu mlčet celý život.
Nevděčná
Seděly jsme spolu u kávy, když jsem to konečně řekla nahlas. Že si vážím její pomoci, ale že bych chtěla, aby svatba byla víc podle nás. Že nepotřebujeme velký sál ani tři druhy masa, že nám stačí menší obřad a pár blízkých lidí. Mluvila jsem klidně, pomalu, snažila jsem se nikoho neurazit.
Reakce přišla okamžitě. Změnil se tón i výraz. Řekla, že do toho dává čas i peníze a že čekala trochu víc vděčnosti. A pak padlo to slovo. Nevděčná. Zůstalo mezi námi viset ve vzduchu, těžké a ostré. Najednou jsem nebyla budoucí nevěsta, ale problém.
Domů jsem šla s pocitem, že jsem něco pokazila. Hlavou mi běželo, jestli jsem neměla mlčet. Jestli opravdu přeháním. Partner mě uklidňoval, že se to srovná, že jeho maminka jen reagovala emotivně. Ale ve mně zůstala otázka, která byla silnější než výčitky. Proč se musím cítit vinně za to, že chci rozhodovat o vlastní svatbě?
Postupně jsme si s partnerem sedli a všechno si vyjasnili. Řekla jsem mu, že nejde o výzdobu ani počet hostů. Jde o to, jestli budeme stát při sobě i tehdy, když to nebude pohodlné. Jestli dokážeme nastavit hranice hned na začátku, nebo budeme celý život ustupovat, jen aby byl klid.
Nakonec jsme si s jeho maminkou znovu promluvili, tentokrát spolu. Nebylo to příjemné a nebylo to bez emocí. Některé věci zůstaly podle jejího přání, jiné jsme si prosadili my. Není to dokonalé, ale je to naše. A já jsem si z toho odnesla víc než jen seznam hostů. Někdy je potřeba riskovat, že budete označeni za nevděčné, jen abyste neztratili sami sebe.
