Článek
Vařím ráda. Ne proto, že bych musela, ale protože mě těší, když se rodina sejde u jednoho stolu. Vím, kdo má rád víc pepře, kdo si přidá knedlík navíc a kdo si nechá maso na talíři skoro celé. Je to takový tichý jazyk péče. Když přijde dcera se zetěm na oběd, snažím se, aby bylo všechno hotové včas a teplé. Beru to jako samozřejmost, že host má odejít spokojený.
Zeť si ale na jídlo potrpí. Pracuje v kanceláři, ale mluví o jídle, jako by měl za sebou roky v gastronomii. „Omáčka je dobrá, ale možná by snesla víc redukce,“ poznamená mezi sousty. Nebo utrousí, že maso by příště mohlo být o něco šťavnatější. Usměju se, pokývnu hlavou a naliju mu další sklenici vody. Navenek klid, uvnitř malé píchnutí.
Dlouho jsem si říkala, že to myslí dobře. Že je to jen jeho způsob, jak mluvit o věcech. Jenže když se podobná poznámka opakuje skoro při každém obědě, začne to člověku vrtat hlavou. Nejsem restaurace. Nejsem kuchařka na objednávku. Jsem jeho tchyně, která strávila dopoledne u plotny. A někdy bych místo hodnocení chtěla slyšet obyčejné „děkuju“.
Minulou neděli to přišlo zase. Tentokrát šlo o bramborovou kaši. Prý by byla lepší s jiným druhem brambor. Podívala jsem se na něj a chvíli mlčela. Cítila jsem, jak se mi v hrudi míchá vztek s rozpaky. Dcera rychle změnila téma, ale mně to zůstalo v hlavě. A tak jsem klidně řekla, že příště může klidně vařit on, když má tolik nápadů. Myslela jsem to napůl v žertu.
Nezasmál se. Odložil příbor a ohradil se, že to tak nemyslel. Že jen vyjadřuje názor. V místnosti najednou ztěžkl vzduch. Dcera sklopila oči a já si připadala, jako bych porušila nějaké nepsané pravidlo. Možná jsem to měla nechat být. Ale zároveň jsem cítila, že kdybych mlčela dál, bylo by to jen další malé spolknutí vlastní nelibosti.
Zbytek oběda proběhl tišeji než obvykle. Zeť už nic nekomentoval, ale ani se neusmíval. Měla jsem pocit, že jsem přehnala obyčejnou poznámku do zbytečného konfliktu. Jenže někde mezi polévkou a moučníkem mi došlo, že nejde o kaši. Jde o respekt. O to, jak spolu mluvíme u stolu, který má být místem klidu, ne hodnocení.
Večer jsem o tom přemýšlela déle, než bych čekala. Nechci být přecitlivělá tchyně, která si všechno bere osobně. Ale nechci ani předstírat, že mi je příjemné poslouchat recenze na vlastní oběd. Možná jsme si oba jen zvykli na role, které nám nikdo výslovně nepřidělil. On jako ten, kdo ví lépe. Já jako ta, která se usměje a uklidí talíře.
Příště, až přijdou, zase uvařím. Ne proto, že musím, ale protože chci. A když padne další poznámka, zkusím ji nenechat zapadnout mezi drobky na stole. Řeknu klidně, že mě takové komentáře mrzí. Bez ironie, bez výčitek. Protože někdy stačí malé nastavení hranice, aby se změnil celý tón nedělního oběda.
