Článek
Myslela jsem si, že to přijde samo. Že jednoho dne budu ten typ rodiče, který má všechno promyšlené, tabulky v Excelu a jasný plán na budoucnost svých dětí. Jenže to se nestalo. Místo toho jsem měla batoh, pár letenek a pocit, že jestli něco neuděláme teď, už to nikdy nepůjde.
Když byly děti malé, často jsem slýchala dobře míněné rady. Spořte jim. Každá tisícovka se jednou bude hodit. Budou vám vděčné. Jenže já tehdy sotva vycházela s penězi a představa, že budu každý měsíc odkládat částku, kterou pak neuvidím třeba dvacet let, mi přišla vzdálená. Ne proto, že bych byla lehkomyslná. Spíš proto, že jsem měla pocit, že nám uniká přítomnost.
První letenky místo spořicího účtu
Poprvé jsme odjeli „jen“ do Itálie. Nebyl to žádný luxus, spali jsme v malém apartmánu a vařili si sami. Ale děti poprvé viděly moře, slyšely jiný jazyk, ochutnaly jídlo, které doma neznaly. Pamatuju si jejich nadšení mnohem víc než stres z toho, kolik to stálo.
Tehdy mi došlo, že cestování není útěk. Je to investice, jen jiného druhu. Ne do budoucích peněz, ale do zážitků, které se dětem ukládají někde hluboko. Do jejich zvědavosti, samostatnosti, odvahy mluvit s cizími lidmi. A do našich společných vzpomínek, které by žádný spořicí účet nenahradil.
Výčitky, které přicházely potichu
Samozřejmě že pochybnosti přišly. Hlavně ve chvílích, kdy jsem viděla, jak ostatní rodiče mluví o fondech a úrocích. Když jsem si uvědomila, že moje děti jednou nebudou mít „něco bokem“. Žádný finanční polštář jen proto, že se narodily mně.
Nejhorší to bylo, když si někdo rýpnul. Že jsem sobecká. Že si plním své sny na jejich úkor. Že cestování je hezké, ale peníze jsou důležitější. Tyhle věty se mi vracely hlavně večer, když děti spaly a já přemýšlela, jestli jim jednou neublížím tím, že jsem se rozhodla žít jinak.
Děti rostly a ptaly se
Čas plynul a děti začaly chápat víc. Už to nebyly jen výlety a zmrzlina, ale otázky. Proč lidé v jiných zemích žijí jinak. Proč někde mají méně a jinde víc. Proč se mluví jinými jazyky a proč svět není černobílý.
Když se mě dnes ptají, proč nemají našetřeno, odpovídám jim upřímně. Říkám jim, že jsem místo peněz chtěla, aby poznaly svět. Aby se nebály cizího. Aby věděly, že domov není jen jedno místo a že komfortní zóna se dá překročit. A že peníze jsou důležité, ale nejsou všechno.
Co jim zůstalo, i když nemají účet
Nechci si hrát na to, že jsem měla vždycky pravdu. Nevím, jestli by se mi dnes rozhodovalo stejně. Svět je jiný, dražší, nejistější. Ale vidím na svých dětech něco, co mě uklidňuje. Umí si poradit. Nebojí se odjet. Umí komunikovat, hledat řešení, přizpůsobit se.
Možná jednou budou muset začínat od nuly. Bez finančního základu, který by jim někdo připravil. Ale budou mít něco jiného. Zkušenosti, které se nedají koupit. Vědomí, že svět je otevřený. A vzpomínky na chvíle, kdy jsme seděli na nádraží v cizím městě a nevěděli, kam dál a stejně jsme to zvládli.
Ne všichni to pochopí
Vím, že spousta lidí se mnou nesouhlasí. A možná ani nikdy nebude. Pro někoho je spoření pro děti samozřejmost, zodpovědnost, důkaz dobrého rodičovství. Já to neodsuzuji. Každý dělá, co umí a co považuje za správné.
Jen jsem se rozhodla jinak. Ne proto, že bych své děti milovala míň. Ale proto, že jsem chtěla, aby jejich dětství nebylo jen čekáním na budoucnost. Aby žily teď. Se mnou. Na cestách, v pohybu, v rozhovorech, které by doma u televize nikdy nevznikly.
Dnes už vím, že to nebylo sobecké rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí podle mých možností, hodnot a strachu, že jednou budu litovat promarněného času víc než promarněných peněz.
Zdroj: Lenka M., Praha
