Chi Chi Tornádo: Můžu působit sebevědomě, ale uvnitř mě trápí, jak umí být lidi zlí

Já vždycky tvrdím, že Chi Chi je Petr Vostárek a Petr Vostárek je Chi Chi. V devadesátkách na úplném začátku jsem se snažil svoji maskulinitu hodně chránit – měl jsem totiž v plánu změnu pohlaví, což jsem si rozmyslel, když jsem se zamiloval do svého partnera. Snažil jsem se tu femininní stránku sám v sobě utlumovat a od té civilní ji oddělovat. Ve finále se to ale úplně prolnulo a už vůbec neřeším, jestli jsem takovej nebo takovej – názory i myšlení mám úplně stejné, ať už jsem zrovna převlečený v dragu nebo nejsem. Chi Chi je určitě vyzývavější, nejsem v civilu tak frivolní. Jinak je to ale pořád jedna a ta samá osoba, nemám to rozdělené.

Spousta lidí si o mně myslí, že jsem ostřílenej a hodně sebevědomej. Opak je pravdou. Moji rodiče mě ale vychovali tak, že když se mi stane něco negativního, tak si z toho mám vzít to pozitivní a vždy se tomu postavit. Když mě někdo urážel, snažil jsem se mu vysvětlit, že jeho postoj není správný, ale nikdy se z toho úplně nehroutit.

Je to moje obrana vůči negaci, kterou jsem zažíval a zažívám. Sice můžu sebevědomě působit, ale uvnitř se trápím tím, jak umí být lidi zlí. Navenek jim to ale ukázat nechci, abych tu jejich agresivitu ještě víc nepodporoval. Je to spíš taková obranná maska.

Dnešní mladí lidé mají výhodu a nevýhodu zároveň. Když jsem si procházel coming outem já, o gay minoritě se nevědělo ve společnosti nic. Byly tady nějaké negativní zkušenosti, ale vesměs se to moc neřešilo, zatímco dneska už je to onálepkovaný, lidi mají pocit, že o LGBT+ lidech všechno vědí, takže vás rovnou zaškatulkují, aniž by věděli, jak to opravdu s váma je. Ani já, když jsem si začal v deseti dvanácti letech uvědomovat svou sexualitu, jsem se sám v sobě nevyznal. Jsem gay? Jsem bisexuál? Jsem trans? Nevěděl jsem. Dnes si o tom máte s kým popovídat, má vás kdo nasměrovat, taky vás ale může svést z cesty. Někteří mí vrstevníci se s coming outem naopak hodně natrápili, nevěděli, co s nimi je, bylo to pro ně těžké.

Když jsem o své orientaci řekl rodičům, moje máma už něco tušila, ale táta vůbec. Věděla to jen od nějakých mých deseti let moje babička, se kterou jsme se o tom bavili ještě se sestrou. Tátova reakce byla špatná, ten nevěděl vůbec, co to je, bylo to velké tabu a dva roky se mnou prakticky nemluvil. Ne že by mě zavrhnul, on prostě jen nevěděl, jak se mnou mluvit. Pak mě ale napadla úžasná věc, když jsme v Teplicích na začátku 90. let zakládali gay podnik. Dozvěděli jsme se, že nás chtějí napadnout skinheadi. Táta měl bezpečnostní agenturu, tak jsem ho poprosil, aby si v uniformě sednul do foyer klubu. No a díky tomu zjistil, že mezi gayi jsou inženýři, chytří i vysokoškolsky vzdělaní lidé. To všechno úplně proměnilo jeho názor a stal se z něj obrovský fanda gayů, když to tak řeknu. Je hrdý na to, že má syna gaye.

Já svůj úplně první coming out měl už na základce v sedmé třídě. Měli jsme ve škole sexuologa, který přednášel mimo jiné o AIDS, povědomí o něm bylo tehdy malé.

Ten sexuolog tehdy řekl, že je to jeho osobní, vědecky nepodložený názor, ale že AIDS je nemoc homosexuálů a že je dobře, že tu ta nemoc je, že se tím homosexuálové vymýtí. A mě to tak strašně urazilo, že jsem vstal a řekl jsem, že jsem taky homosexuál a nemyslím si, že bych měl jen kvůli svojí orientaci umřít. A to pro všechny moje spolužáky byl takový šok, že jsem od té doby měl na škole peklo. Hodně mě šikanovali. Později na gymplu jsem dostával velkou čočku, snažil jsem se to doma moc neventilovat. Naštěstí jsem se v té době už pohyboval v gay komunitě a věděl jsem, že mám pravdu, že se za sebe stydět nemám.

Třetí coming out byl v zaměstnání. Nastoupil jsem do ČSA na letiště, protože můj dětský sen byl dělat stevarda, ale ze zdravotních důvodů mě nevzali. Nabídli mi pracovat v leteckém cargu, což dělám doteď. Tam začaly hodně velké problémy. Napadali mě a vyeskalovalo to až tak, že jsem dal výpověď, přešel jsem do jiné firmy, ale měl jsem problémy i tam. Šéf to ale naštěstí řešil, těm problematickým kolegům dal na výběr: buď se zklidnit nebo jít, no a oni třeba radši šli, než by pracovali s někým, jako jsem já. V mém současném zaměstnání, ve firmě GEIS CZ, mě všichni respektují a nikdo můj vnitřní vesmír neřeší.

Člověk musí pochopit, proč jsou lidi takoví. Každý máme jinou životní zkušenost a třeba teď po Chi Chi na gauči jsem na některé hodně homofobní komentáře odepisoval a snažil jsem se s těmi lidmi mluvit. Mě zajímá, co za tím negativním názorem je. S někým jsme si opravdu začali dopisovat a oni prostě obrátili. Mají tě ve škatulce: jsi drag queen, takže jsi oplzlá, hnusná, obtěžující věc. Škatulkování všeobecně, nejen vůči gayům nebo trans lidem, ale třeba i na základě barvy pleti, nepomáhá ničemu.

Ano, přesně tak. Jsme lidi. Neřešme názvy. Neustálým označováním vznikají mezi lidmi bariéry. Asi jsem v tomhle staromilec, ale někdy je pro mě těžké se v té diverzitě a množině pojmenování a orientací vyznat. Na druhou stranu i pro mě bylo těžké lidem v práci vysvětlit, proč jsem, jaký jsem, že uvnitř se cítím být ženou, přitom jsem navenek hodně maskulinní. Díky těm novým pojmům a výrazům už dneska vím, že jsem nebinární. No a těm, kdo se v tom nevyznají a vyznat nechtějí, těm podle mě nemá smysl cokoli nutit.

V devadesátkách byli queer lidi pro všechny něco wow, něco nového. Takže nás vnímali dost pozitivně, i když samozřejmě byly i negativní reakce. Zatímco dneska lidi vidí v queer lidech ani ne tak sexualitu nebo identitu, ale spíš nějakou ideologickou komunitu, která ohrožuje je i jejich životní postoj, to jejich Krakonošovo. Nechápou, že nám nejde o jejich životy, že nám jde o ty naše. Že se jen chceme cítit konečně uznaný a žít stejný život jako ostatní.

Myslím, že to vlastně v devadesátkách bylo daleko jednodušší i pro gaye a trans lidi. Dřív to bylo prostě – jo, tak on chce být žena, oukej. Ale dneska se někteří hůř srovnávají s tím, že někdo prochází tranzicí, kterou ale neukončí operací. V devadesátkách všichni znali výraz ladyboy a jezdili za tím do Thajska a kdovíkam, dnes se to teda sice nazývá jinak, ale najednou to lidem vadí. Tomu nerozumím. Ti lidi tu byli odjakživa a v devadesátkách to ostatní nedráždilo tak jako dneska. To je paradox.

Vždycky říkáme, že největší nepřítel gaye je zakomplexovaný gay. Hodně se s tím setkáváme na vystoupeních. Stává se, že tam žena přivede svého manžela a říká: „Ježíš, hlavně mně nešahejte na toho mýho Jardu, ten by vám rozbil hubu, on je tady jen, aby mě odvez.“ No a Jarda se najednou rozjede, leze za námi do šatny a chce se převlíkat. Točil jsem kdysi reality show pro Primu, kde jsem měl za měsíc naučit heterosexuálního bývalého vojáka z povolání být drag queen. Byl ženatý, měl čtyři děti a byla to moc zajímavá zkušenost. On byl moc fajn, nebyl vůbec homofobní, ale ze začátku měl problém se s tím srovnat. Postupně na to kouzlo ale přicházel, bydleli jsme spolu a já ho postupně učil, jak se převtělovat do ženy. A jeho postoj k ženám se postupně změnil, začal říkat, že je chápe, začal si jich víc vážit, pochopil, že to nemají vůbec jednoduché. Já vždycky říkám, že ideální pro chlapa je, aby prožil 24 hodin svého života jako žena.

*internalizovaná homofobie
Stav, kdy genderově, sexuálně a vztahově rozmanití lidé přijmou negativní postoje společnosti vůči queer osobám za své a rozvíjejí negativní pocity směrem k vlastní identitě. Typické jsou pak pocity viny, hanby, popírání své sexuální orientace nebo genderové identity. Tolerují diskriminační zacházení s druhými.

Pro mě to byl obrovský životní předěl. Prošel jsem různými pořady, televizními talk show nebo Československo má talent, byl jsem tedy na reakce lidí poměrně zvyklý. V Československo má talent byla třeba pod videi na Youtube negativních reakcí celá řada, ale nebyly nikdy zákeřné – spíš ve smyslu fuj, hnus, na to se dívat nechci a podobně. Nikdy tam ale nebyly osobní útoky za hranou lidskosti.

Když Chi Chi na gauči vznikala, z ČT se mě na to neustále ptali, jestli ty útoky zvládnu, měli s tím svou zkušenost. A já si říkal: „Jasně, jsem zvyklý, za třicet tři let už jsem toho zažil tolik.“ Ale to, co přišlo, jsem vážně nečekal. Někteří mí skalní hejtři se na to podle mě ani nepodívali, jenom mi neustále posílali horší a horší vzkazy. A když pak začali urážet moje rodiče, tak to mě dostalo na kolena. Jeden mi tam napsal, že moji rodiče museli být bratr a sestra, jinak by takovou zrůdu nemohli zplodit a tak dál.

Nechápal jsem, kde se to v nich bere, a musel jsem se pak na čas stáhnout i ze sociálních sítí. Pak to přešlo i do telefonátů, soukromých smsek a vyhrožování likvidací. A říkal jsem si, ta nenávist je vůči čemu? Vůči LGBT+ lidem, vůči mně?

Zjistil jsem, že to celé není mnou nebo tím pořadem. Viděl jsem hejty podobného ražení pod videem, na kterém zvala Marta Kubišová na svůj koncert. Co lidi dokázali napsal téhle ženě-ikoně, která toho naší společnosti opravdu hodně přinesla, jak ji uráželi? Ptal jsem se sám sebe, proč to dělají? Proč to nebylo dřív? Krásně mi to vysvětlila jedna česká psycholožka, která mi volala: „Lidi mají strach, vůbec to neberte tak, že by vám chtěli ublížit. Mají strach sami ze sebe a z dnešní doby, jejich obrana je útok. Netrapte se tím. Nepřemýšlejte nad tím, proč to píšou nebo co jste jim udělal. Neudělal jste jim vůbec nic.“
Takže takhle na to teď pohlížím. Překvapila mě úžasná podpora lidí, kteří ani nemají drag rádi, pořad sledovat nechtěli, ale vadily jim ty útoky na mě. Stalo se dokonce i to, že se mi dva hejtři ze sociální sítě X omluvili a napsali mi zprávu, ve které se zastyděli za to, co způsobili a smazali svůj původní příspěvek. Toho jsem si moc vážil, a právě díky Chi Chi na gauči jsem poznal, že to lidské a pozitivní tady pořád je, že se lidi umí stmelit i jinde než u hokeje nebo fotbalu.

Na začátku devadesátek si s mým coming outem na malé vesnici prožili docela peklo a já měl strach z toho, že je do toho zase zatahuju. Jejich reakce byla ale úžasná, protože mi řekli, že jsou na mě naopak strašně hrdí. A když už jsem byl ve fázi, že se na všechno vykašlu, všechny účty smažu a nechám Chi Chi zemřít, tak mi naopak říkali: „To nesmíš, musíš bojovat dál. Takhle bys těm hejtrům jen udělal radost.“ A měli pravdu.

No já byl šťastnej! Řešil jsem tehdy ten svůj gender, takže to pro mě bylo zadostiučinění. Mohl jsem být tak, jak jsem, v komfortu a v pohodě. Určitou rovinu maskulinity jsem si hlídal, neholil jsem se a podobně. Vždycky jsem byl komediant, exhibicionista, asi jako každá drag queen, takže jsem byl rád, že bavím lidi. Od svých travesti kolegyň jsem tedy dostával docela naloženo. Neakceptovaly mě, byl jsem pro ně něco divného, protože ony se všechny stylizovaly do těch krásných dam, stoprocentních žen a já ne, já jsem si vzal prsa, měl jsem chlupatý dekolt, chlupaté ruce, a pro ně to bylo nepochopitelné a nemohly mě nikam zařadit. Proto mě začaly nazývat drag queen. Moje show taky nebyla o tom, že bych ztvárňoval zpěvačky, já jsem to měl pojaté spíš tanečně, humorně, s klauniádou, stylem, jak se dneska dělá drag.

Aby se snažil být tolerantní i vůči lidem, kteří by ten jeho coming out třeba nepřijali. Protože pokud nebude tolerantní k nim, tak to nemůže čekat ani vůči sobě. Takže musí být člověk opatrný, jakým způsobem se do coming outu pustí, ale hlavně by na něj neměl být sám. Promluv si o tom s někým. Nemusí to být rodina, může to být kdokoliv, nebo i odborník, psycholog. Mluvme prostě o svých pocitech. Když o nich mluvit nebudeme, bude to v nás kvasit a vyústí to ve špatná rozhodnutí. Nebo budeme psát hejty na sociální sítě.

Rozhovor vedla Nicol Škvarová