Článek
Jak bys sám sebe popsal z hlediska své orientace a genderu?
Biologicky jsem muž, můj gender je muž a přitahují mě muži. Ale v těchto věcech jsem se musel sám dovzdělat, protože s mnoha z nich nemám osobní zkušenost. Například jsem nikdy neměl pocit, že by se můj gender lišil od biologického pohlaví. Na tohle téma je mimochodem skvělý jeden díl pořadu What the fact? od České televize – dá se najít na iVysílání i YouTube. Výborně tam vysvětlují třeba i těch často zmiňovaných 72 pohlaví.
Myslím, že spousta lidí má v otázkách identity zmatek – včetně těch, kterých se to přímo týká, nebo kteří jsou těmto tématům otevření. Já jsem gay a je to pro mě přirozené, přicházím samozřejmě do kontaktu s lidmi, kteří to mají jinak. Respektuju to, ale ne všechno znám. Ne každý, kdo je gay nebo lesba, se nutně orientuje ve všech otázkách týkajících se identity.
Je pro tebe důležité moci se zařadit do konkrétní škatulky?
Ne. Primárně jsem člověk a tak se i vnímám. Ale myslím si, že škatulky mohou hrát důležitou roli v procesu sebepřijetí. Pomáhají člověku pojmenovat, kým je. Díky tomu se pak může snadněji identifikovat s někým, kdo si prošel podobnou zkušeností.
Na druhou stranu mi přijde absurdní, aby u mého jména bylo na prvním místě uvedeno, že jsem gay. To nemá být hlavní informace o mojí osobě. Být gay není něco, co jsem si vybral nebo dokázal. Tak jsem se prostě narodil. Je to stejné, jako kdybych měl u jména napsáno „běloch“, „Středoevropan“ a podobně.
Vybavíš si konkrétní moment, kdy sis začal uvědomovat, že nejsi hetero?
S odstupem času se ty momenty hledají snáz než ve chvíli, kdy se děly. Už v pubertě mě víc fascinovala mužská těla. Ale homosexualita byla tehdy silně stigmatizovaná. Bohužel je dodnes – ale tehdy to bylo intenzivnější. Bránil jsem se vnitřně už jen pomyšlení, že bych mohl být gay. Vytvářel jsem si pseudoargumenty, že se mě to netýká. Chtěl jsem se sám obelhat, přesvědčit se, že to tak není. Byla to forma sebecenzury – chtěl jsem zapadnout do společensky přijatelných škatulek, protože žít v nich je mnohem jednodušší.
Zlom přišel, když jsem se zamiloval do kluka. Najednou se spustily všechny ty chemické procesy – poblouznění, emoce, které nešlo ovládnout. Cítil jsem, že tohle jsem opravdu já. A že takhle musím žít, i když to bude těžší.
Předtím jsem chodil i s holkami a myslel si, že jsem zamilovaný – podle představy, kterou nám předkládá společnost. Podle toho, co vidíme v romantických filmech nebo čteme v knihách. Myslel jsem, že jsem tu představu naplnil. Ale nebyla to pravda. Až s tím klukem to bylo skutečné.
Co ti pomohlo udělat rozhodující krok ke coming outu?
Přišlo to hned poté, co jsem se zamiloval. Bylo to pro mě tak silné a jasné, že jsem dál neměl co řešit. Chtěl jsem žít ve svobodě a autenticitě.
Tehdy mi bylo asi 21, byl jsem v prváku na DAMU. Už předtím se mě někteří ptali, jestli jsem gay – a já to popíral, protože jsem to v sobě neměl vyřešené. Často se stává, že si toho lidé okolo všimnou dřív než člověk sám.
Po coming outu se může stáž, že ve chvíli, kdy člověk ztratí všechny bloky, může začít naplňovat stereotyp, který o nás koluje, ale já mám pocit, že jsem naopak začal působit maskulinněji. Potřeboval jsem jen pevnou půdu pod nohama – a coming out mi v tom hodně pomohl.
Jaké pro tebe bylo vyoutovat se rodině a ve škole?
Nejdřív jsem to řekl spolužákům na DAMU a až potom rodině a nejbližším přátelům. Když jsem si uvědomil, kdo jsem — když jsem si to „přiznal“ — strašně se mi ulevilo. Nerad ale používám slovo ‚přiznal‘, protože v heteronormativní společnosti to vyvolává dojem, že jde o něco, co je třeba skrývat nebo se za to stydět.
Nejtěžší bylo říct to rodině. Byl jsem ohleduplný, nechtěl jsem přijet na víkend, oznámit, že jsem gay, a zase odjet. Počkal jsem si na léto, pozval rodiče na večeři, abychom byli na neutrální půdě. A pak jsem řekl: „Já bych vám chtěl něco říct.“ Uvědomuju si, že to bylo hodně těžké a ten samotný moment byl dramatičtější, než bych chtěl. V tu chvíli mi navíc schizofrenně běželo hlavou: „Tohle si pamatuj, to se ti v herectví někdy bude hodit.“ Každopádně v těchto otázkách jsem radikální povaha, takže jsem věděl, že kdyby mě rodina nepřijala, řeknu jim sbohem a už se neuvidíme.
Co je na coming outu nejtěžší?
Došlo mi, že v tom momentu vlastně nemůže přijít pozitivní reakce. V době, kdy jsem coming outem procházel já, nebylo prostředí v rodině ani ve společnosti nastavené tak otevřeně jako dnes. První přišel šok, pak možná zklamání, a nakonec fáze vyrovnávání se. Rodiče totiž neřeší jen své dítě, ale i sami sebe — jak to řeknou ostatním, kolegům, co si o tom kdo pomyslí. Přemýšlí, že třeba nebudou mít vnoučata. Moje máma si to dokonce nějakou dobu dávala za vinu, přestože už v naší rodině byl queer člověk. Vyprávěla mi, že když druhý den jela na kole do práce, brečela. A pak si o LGBT tématu začala sama hledat informace.
Dnes už to asi probíhá jinak. V divadelním prostředí kolem mě jsou lidé velmi otevření a zajímá je, kam se svět posouvá. Pro své děti chtějí nastavit svět tak, aby bylo jedno, jestli domů přivedou kluka, nebo holku a to je úžasný.
Jak ses cítil poté, co ses svěřil nejdůležitějším lidem ve svém životě?
Začal jsem stát pevně na zemi. Věděl jsem, kdo jsem, a že v budoucnu budu mít po boku muže. To je ta nejzákladnější podstata mě samotného. Nelze ji přepsat, ani přeměnit. A pokud mě někdo neakceptuje jen proto, že mám jiný osobní život než on, pak v mém životě prostě nemá místo.
Říká se, že umělecký svět je otevřenější v postojích k LGBT+ lidem. Je to podle tvé zkušenosti pravda?
Mám pocit, že herci jsou otevření bavit se o spoustě témat a jsou mnohem liberálnější než zbytek společnosti. Možná i proto byli v minulosti hybateli změn — třeba během Sametové revoluce. Mají v sobě větší citlivost. Díky DAMU jsem neměl potřebu vyhledávat žádnou konkrétní gay komunitu. Nechodil jsem do gay barů ani spolků, protože jsem se cítil bezpečně v prostředí školy i divadla. Až později, když se spousta blízkých přátel stala rodiči a naše životy se logicky začaly rozcházet, jsem pocítil touhu mít kolem sebe lidi, kteří jsou jako já.
Když se ohlédneš za svým coming outem, co by ti bývalo pomohlo, abys vším prošel snáz?
Zásadní by bylo mít v okolí člověka, který svou orientaci neskrývá, nestydí se za ni a je sebevědomý. Kdybych někoho takového znal v pubertě, vyoutoval bych se nejspíš dřív. Pomohly by mi dlouhé rozhovory a odpovědi na všechny zmatené otázky o tom, kdo vlastně jsem. A taky bezpečné prostředí, které je v téhle fázi opravdu důležité. Puberta je citlivé období a lidi hledají místo, kde se budou cítit v bezpečí. Když ho nenajdou v rodině, hledají jinde. Proto mi dává smysl, co dělá poradna sbarvouven.cz — díky ní mají mladí lidé oporu a vědí, že v tom nejsou sami.
Co bys řekl někomu, kdo teď coming outem prochází, řeší svou identitu a třeba cítí strach?
Strach je emoce, kterou by člověk neměl nechat řídit svůj život, protože nic dobrého nepřináší. Je důležité najít si někoho, komu se může svěřit. Přijmout sám sebe je naprosto zásadní — bez toho člověk nemůže být svobodný. Není na co čekat. Pokud chceš žít šťastný život a nechceš se schovávat za nějakou fasádu, musíš se prostě přijmout. A pokud to nezvládneš sám, protože nemáš bezpečné prostředí nebo odvahu, obrať se na někoho, komu věříš — na rodinu, přátele, nebo třeba na sbarvouven.cz. Každý najde oporu jinde.
Já osobně nevidím jediný důvod coming out neudělat. Pokud s tím má někdo v rodině problém, je to jeho problém, ne tvůj. Na sociálních sítích často vídám sdělení „my (myšleno queer lidé) nebudeme mlčet proto, abyste se vy (myšleno nerespektující heterosexuálové) cítili komfortně“ — a s tím naprosto souhlasím. Nebudu dělat, že nejsem, jen proto, aby se někdo, kdo se povyšuje nad ostatní, cítil lépe. Buďte sami sebou.
Cítíš se ve svém osobním životě pod tlakem heteronormativity?
Ten tlak je tu pořád. Mám pocit, že se to zlepšuje, ale ideální to pořád není. Nejde mi to přehlížet. Nemůžeme se tvářit, že je v pořádku, když část společnosti nemá stejná práva jako ostatní, a přitom má stejné povinnosti. Rovnost práv je základ demokracie. A pokud se považujeme za demokratickou společnost, musíme tento základ naplňovat i v praxi.
Nelíbí se mi, jak generace Husákových dětí nebo boomers říkají, že teď se s LGBT+ lidmi „roztrhl pytel“. Ne, my jsme tady byli vždycky a budeme dál. Je úplně normální, že v seriálu vystupuje queer postava — protože queer lidé tu prostě jsou. Pro mladé, kteří právě procházejí coming outem, je tahle viditelnost strašně důležitá. Vidí, že nejsou sami.
Miluju autora Alana Hollinghursta a zjistil jsem, že je pro mě hrozně příjemné číst příběh o dvou klucích, protože řeší věci, které jsem řešil i já. V televizi pořád sledujeme heterosexuální vztahy, a tím se vytváří pocit, že takhle to má být — protože nic jiného není ukázáno. A přitom je důležité tuhle normu narušovat a ukazovat i jiné příběhy. Může to spoustě lidí pomoct. Mimochodem — mně se pohled na muže líbajícího ženu nehnusí. Stejně tak nechápu, proč by se někomu mělo hnusit, když se líbají dva kluci nebo dvě holky.
Byl pro vás těžký návrat do školy kvůli obavám z nechtěného coming outu ve třídě a z šikany? Máte zamotanou hlavu z nečekané letní lásky k osobě stejného pohlaví? Jste rodič a bojujete s přijetím coming outu svého dítěte? Obraťte se na poradnu sbarvouven.cz - promluvíte si v ní s někým, kdo si tou zkušeností taky prošel. Můžete využít online chat i podpůrné skupiny s osobní účastí.
