Článek
Polarizace jako politický nástroj moci: Jak se z demokracie stává pseudodemokratický trh s hněvem
Česká společnost se ocitla v pasti, kterou si zčásti nastražila sama – ale někdo ji úmyslně udržuje otevřenou. Není to náhoda, že jsme stále rozdělenější. Polarizace se stala metodou vládnutí. Udržuje společnost v napětí, a tím oslabuje její schopnost klást skutečné otázky o moci, spravedlnosti a zájmech.
1. Média jako nástroj zájmových skupin
Média se ráda prezentují jako hlídací psi demokracie. Ale v realitě se část z nich proměnila v kurátory ideologických narativů, které slouží politickým nebo ekonomickým zájmům.
Zpravodajství, které by mělo sjednocovat společenskou realitu, se stává nástrojem řízené segmentace publika – vytváří oddělené světy, každý se svou pravdou, emocemi a nepřítelem.
Tento mechanismus má i ekonomický rozměr. Polarizace prodává. Hněv se lépe monetizuje než porozumění. Čím víc se lidé hádají, tím víc klikají, sdílejí, předplácejí – a tím více peněz proudí k těm, kdo polarizaci živí.
Zpravodajství se tak často stává zprostředkovatelem zájmů mocných, nikoli jejich kontrolorem. Média, která kdysi bránila demokracii, dnes mnohdy pomáhají prosazovat politiku velkých skupin – finančních, technologických, ale i ideologických.
2. Politika řízená mediálními emocemi
Politici už dávno nevedou diskusi o faktech. Vedou boj o narativy – o to, kdo bude mít kontrolu nad veřejným pocitem spokojenosti a nespokojenosti, jinek řečeno dobra a zla.
Kdo ovládá média, ten tvoří realitu.
To vysvětluje, proč je tolik politických krizí spouštěno mediálními kauzami, které se nikdy plně nevyšetří, ale zůstanou viset ve vzduchu jako zbraně, „Čapí hnízdo“, „Dozimetr“, „Nákup F-35“, „Turek“, atd…
Média přestávají informovat a začínají diktovat morální interpretace – a tím spoluurčují, kdo může a kdo nesmí být legitimní účastník veřejného života.
3. Rozklad společného jazyka
Když veřejnoprávní médium reprezentuje konkrétní ideologický směr, tak mizí prostor pro společnou řeč a smír.
Veřejnost ztrácí schopnost rozlišovat mezi pravdou, interpretací a propagandou.
Vzniká společenský chaos, který paradoxně nejvíc prospívá těm, kdo mají moc.
Rozdělená společnost se nehádá o systém, který ji ovládá – hádá se sama se sebou.
To je skutečný důvod, proč je polarizace tak užitečná pro velké hráče – oslabuje odpor, rozkládá solidaritu a dělá z občanů soupeřící kmeny místo spojených partnerů.
4. Cesta ven: Odpovědnost a důvěra
Změna nezačne shora. Dokud se nezmění logika pozornosti, bude polarizace výnosná.
Ale každý z nás může odmítnout hrát tuto hru. Přestat cítit nenávist. Vyžadovat fakta bez interpretací, odmítat tlaky na emoce . Odmítat „jedinou správnou pravdu“ – ať už přichází odkudkoli a připustit, že média nemusí říkat pravdu.
A především: znovu chtít slyšet i ty, s nimiž nesouhlasíme.
Bez dialogu mizí demokracie – pomalu, tiše, a zcela legálně.
5. Hlavní výzvy
I sebelepší plány narážejí na reality:
- Polarizace je pohodlná. Dává jasný svět, kde je mylné dobro a zlo. Komplexita a hledání kompromisu jsou náročnější.
- Ekonomický zájem. Nenávist se vyplácí médiím i politikům.
- Rychlost šíření. Lži a emoce se šíří rychleji než fakta a racionální argumenty.
Cesta ven tedy není technokratická, ale především kulturní a morální. Vyžaduje, aby každý z nás přijal osobní odpovědnost:
- Přestat sdílet obsah z nenávisti.
- Vyslechnout, i když nesouhlasím.
- Hledat společné zájmy.
- Trvat na slušnosti ve veřejné diskusi.
Závěr
Polarizace je dnes vedlejším efektem demokracie, která se pomolu a jistě mění v pseudodemokracii.
Je to promyšlený mechanismus, kterým se moc udržuje v chodu.
A média, která měla moc kontrolovat, se v mnoha případech stala jejím prodloužením.
Demokracie nezačne kolabovat, až nám někdo zakáže mluvit.
Demokracie začne kolabovat ve chvíli, kdy přestaneme jeden druhému naslouchat.
