Článek
Problém článku pana Zdenka Kmenta nespočívá jen v závěrech, ale v naprosto pokroucené práci s prameny. Autor se prezentuje jako objektivní badatel, který „čerpá z historické literatury“. Ve skutečnosti provádí třífázovou operaci, která jde proti všem principům historické práce:
1) nekriticky přijímá naprosto nevěrohodné prameny
2) z kvalitních prací vytrhává jen popisná fakta a cíleně opomíjí jejich analytické závěry
3) systematicky ignoruje celé kategorie klíčových dokumentů a literatury, které by jeho domněnku zničily. Tohle není popularizace dějin, ale jejich účelové falšování.
1. Povýšení rodinné apologetiky na historický pramen
Autor dává na stejnou úroveň memoáry osobně podjatých lidí a odborné historické studie. Tím hrubě porušuje základní pravidlo kritiky pramene.
Lina Heydrichová („Můj život s Reinhardem“): Tento text je mezi historiky jednoznačně považován za apologetický. Lina Heydrichová byla přesvědčená nacistka, která se po válce marně snažila o rehabilitaci svého muže a vrácení rodinného majetku. Její kniha je subjektivní, sebeospravedlňující výpověď, jejímž hlavním cílem bylo morální očištění. Používat ji jako důkaz Heydrichových „pozitivních úmyslů“ je metodologicky zcestné. Bylo by to stejné, jako studovat Stalinův teror z pamětí jeho dcery Světlany.
Hans-Georg Wiedemann („Můj strýc Reinhard Heydrich“): Jde o podobný případ. Je to rodinná perspektiva a soukromá mytologie, ne analytický zdroj k pochopení protektorátní politiky. Citovat takové texty bez upozornění na jejich nulovou výpovědní hodnotu pro posuzování státních zločinů čtenáře zavádí.
2. Selektivní čtení a zneužití seriózních historiků
Tady se nepoctivost stává rafinovanou. Autor sahá po dílech uznávaných badatelů, jako jsou Emil Hruška nebo Jan Vinter, aby si vypůjčil jejich autoritu, ale zároveň jejich závěry účelově převrací.
Jan Vinter („Reinhard Heydrich: Ekonomický manipulátor“):Už samotný titul Vinterovy práce je klíčový a autor článku jej musí vědomě přehlížet. Vinter podrobně dokazuje, že všechna sociální opatření byla jen instrumentálním nástrojem ekonomické a psychologické války. Šlo o systematickou korupci a pacifikaci dělnictva s jediným cílem: maximálně vytěžit protektorátní průmysl pro německou válečnou mašinérii. Uvádět tato data bez kontextu slova „manipulátor“ je vědomé zkreslování.
Emil Hruška („Heydrich na Pražském hradě“): Hruška sice detailně popisuje Heydrichova konkrétní opatření, ale celá jeho analýza je ukotvena v rámci příprav na etnickou přeměnu českých zemí. Autor článku z Hrušky vybírá jen „třešničky“ o sociálních výhodách, ale zcela vytěsňuje ústřední tezi knihy: že tato taktika byla pouhým úvodem k plánované likvidaci českého národa jako svébytného etnika. To není omyl, ale úmyslná cenzura nepohodlných závěrů.
3. Vytěsnění celých oblastí důkazů a klíčové literatury
Nejvýmluvnějším důkazem nečestnosti je to, co v článku zcela chybí. Autor vytváří dojem vyváženého obrazu, ale ignoruje celé kategorie zdrojů:
Heydrichovy vlastní tajné projevy a direktivy: Článek neobsahuje jedinou citaci z Heydrichových projevů pro nacistické pohlaváry, kde mluví o nutnosti Čechy „vystrnadit“ a prostor poněmčit (třeba projev z 2. října 1941). Tyto dokumenty jsou přitom dostupné a citované v pracích, na které se autor odvolává (třeba u Hrušky). Jejich vypuštění je fatální a záměrné.
Literatura o Heydrichovi jako strůjci holocaustu: Autorův seznam zdrojů pomíjí základní biografie a studie (jako od Gerwartha, Dederkse nebo Longericha), které Heydricha identifikují jako klíčového architekta „konečného řešení židovské otázky“ a organizátora konference ve Wannsee. Toto vytěsnění není náhoda. Umožňuje mu psát o Heydrichovi v protektorátu, aniž by musel zmínit jeho hlavní životní „dílo“ – projekt průmyslové genocidy.
Dokumenty a literatura o vyhlazení Lidic a Ležáků: Ani slovo o tom, jak bezprostřední důsledek Heydrichova působení a logické vyústění jeho teroru vypadaly v praxi. Toto mlčení je velmi výmluvné.
Závěr: Nečestná metoda, nebezpečný cíl
Autor nepátrá po pravdě, ale konstruuje předem daný příběh. Používá seriózní zdroje jako kouřovou clonu, za kterou provádí své manipulace. Tato praxe „cherry-pickingu“ (vybírání třešniček) a vytěsňování je typická pro historický revizionismus a popíračství. Cílem není informovat, ale normalizovat nacistickou politiku jejím zobrazením jako „tvrdé, ale pragmatické správy“ a humanizovat masového vraha bulvárními detaily z jeho soukromí.
Výsledkem není kontroverzní, ale poučený pohled na dějiny. Je to nebezpečně zkreslený a morálně zvrácený obraz, který uráží památku obětí a podkopává historické povědomí společnosti. Čestný přístup by vyžadoval pracovat se všemi relevantními prameny – včetně těch nejděsivějších – a ne si z minulosti vybírat jen to, co se hodí do předem vymyšlené, zjemňující legendy.
