Encephalitis Lethargica: Záhadná a Zapomenutá Epidemie z Časů První Světové Války

Konec roku 1916 přinesl Evropě víc než jen válečný chlad. V přeplněných nemocnicích Vídně, Paříže a Berlína se objevovali pacienti, jejichž stav popíral všechno, co lékaři znali. Choroba, která měla být podle prvních dojmů jen „další zimní infekcí“, se během několika měsíců změnila v jednu z největších lékařských záhad století. Encephalitis lethargica, známá také jako „chřipka ospalá“, představuje jednu z nejtragičtějších a nejtajemnějších kapitol medicínské historie 20. století. Tato záhadná nemoc se začala pandemicky šířit po celém světě přibližně v letech 1916 až 1927. Choroba napadala mozek a její akutní stádia byla smrtelná: zhruba jedna třetina pacientů zemřela. Tisíce dalších však přežívaly v letargickém stavu, který posléze přešel ve stav známý jako „postencefalický parkinsonismus“. Ten se sice podobá Parkinsonově nemoci, ale z hlediska původu spolu nemají nic společného.

Lékařské právy se opakovaly: horečka, bolesti hlavy, pokles víček, podivná únava… ale pak něco, co se vymykalo. Pacienti přestávali reagovat, jejich těla ztuhla, oči zůstaly otevřené a dívaly se do prázdna. Byli vzhůru – a přesto nepřítomní.

Už v roce 1916, kdy se Evropa zmítala v hrůzách první světové války, pozoroval neurolog Constantin von Economo první příznaky záhadné choroby na psychiatrické klinice ve Vídni. Brzy se nemoc začala šířit ve vlnách po celém světě.

Constantin von Economo napsal v roce 1917:

„Přede mnou leží lidé, kteří bdí, ale nemohou se probudit.“

Pojmenoval nemoc encephalitis lethargica – zánět mozku spojený s letargií. A tím začal příběh nemoci, kterou dodnes nedokážeme vysvětlit.

Během tří let se z několika desítek případů staly statisíce. Nešlo o klasickou epidemii, která by se šířila jako chřipka. Choroba se objevovala náhodně: někde zachvátila celé školy, jinde zas jen jednoho člověka mezi tisíci.

Jisté ale bylo jedno – smrtnost byla vysoká. Někteří skončili v kómatu, jiní ve zvláštním stavu, který měl jediný název: akinetický mutismus. Člověk byl při vědomí, ale uvězněný ve vlastním těle, neschopen pohybu, řeči, někdy dokonce i mrknutí.

Von Economo poznamenal:

„Zdá se, že postižené části mozku nejsou centrem spánku, ale centrem vědomí samotného.“

Zmatek panoval i v popisu příznaků. Někteří pacienti spali neustále, jiní nespali vůbec. Někteří byli strnulí, jiní se zmítali v prudkých křečích, které jejich těla lámaly do nepřirozených pozic. Jeden neurolog z roku 1922 popsal pacienta, který „prošel během noci od letargie do zuřivosti“.

Zvlášť časté byly oční potíže – dvojité vidění, poruchy okohybných svalů, násilné stáčení očí vzhůru. Tehdejší tisk tomu říkal „oční chřipka“.

A pak přicházela fáze, které se lékaři děsili nejvíc: zdánlivé uzdravení.

Mnozí přeživší se vrátili ke svému životu. Někteří chodili do práce, jiní zpět do školy. Zdravotníci je považovali za vítězství medicíny. Jenže po měsících nebo i letech začalo docházet k něčemu děsivému.

Ruce se třásly. Chůze se zpomalovala. Obličeje tuhnuly. Oční krize se vracely. Děti, které kdysi běhaly, najednou nebyly schopny vstát z postele.

Začal se objevovat postencefalitický parkinsonismus — stav podobný Parkinsonově chorobě, ale mnohem brutálnější. Americký neurolog Joel Vilensky označuje tuto fázi za „jednu z nejtragičtějších následných kapitol medicíny“.

Ještě o desítky let později, v 60. letech, žili tito lidé ve starých léčebnách. Byli to pacienti, které později proslavil Oliver Sacks ve své knize Awakenings.

„Byli to lidé, kteří nezestárli. Lidé, kteří přestali žít, ale nepřestali existovat.“

V roce 1967 přišel lék L-DOPA. Sacks jej podal těmto „spícím“ pacientům – a svět byl svědkem zázraku.

Muži a ženy, kteří byli po desítky let nehybní, promluvili. Usmáli se. Někteří se dívali ven oknem a ptali se, proč sníh vypadá jinak než dřív. Jiní se chtěli vrátit do práce, aniž by tušili, že jejich přátelé už dávno nežijí.

Bylo to krásné – a dočasné.

L-DOPA svůj účinek postupně ztratila a nemoc se vrátila, někdy ještě agresivnější. Přesto tyto krátké návraty ukázaly, že v pacientových mozcích se vědomí nikdy zcela neztratilo.

Největší otázka zněla – co tuto nemoc způsobilo?

Časově blízká pandemii chřipky v roce 1918. Studie ale nenašly virus chřipky v mozcích pacientů.

Podle mnoha neurologů šlo o virus, který napadl bazální ganglia – centrum pohybu a vědomí. Moderní analýzy několika historických vzorků mozkové tkáně ale nenašly žádný známý patogen.

Současná nejpravděpodobnější hypotéza. Imunitní systém po infekci začal napadat vlastní mozkové struktury – podobně jako u dnešních autoimunitních encefalitid. To by vysvětlovalo i pozdní rozvoj parkinsonismu.

Vilensky shrnul:

„Původce stále uniká. Jsme jako detektivové, kteří našli všechny stopy – a žádná z nich nikam nevede.“

Do roku 1927 přestala nemoc tak náhle, jak přišla. Ačkoliv se čas od času objeví izolovaný případ podobný encephalitis lethargica, epidemie se už nikdy nevrátila.

Možná patogen mutoval. Možná lidstvo získalo imunitu. Nebo šlo o souběh více faktorů – infekcí, stresu, podmínek života, výživy, zátěže během války.

„Odešla tak tiše, jako by tu nikdy nebyla,“ napsal jeden z lékařů posledních zaznamenaných případů.

Ale byla. Zanechala po sobě tisíce obětí, stovky let vzpomínek a otázky, které ani moderní věda neumí zodpovědět.