Hirošima: Příběh Červené Tříkolky Malého Šiničiho

Šiničimu Tetsutani (Shinichi Tetsutani) chybělo pouhých deset dní do čtvrtých narozenin. Byl to tichý, zvídavý chlapec z Hirošimy, který miloval obrázkové knížky. V jedné z nich spatřil zářivě červenou tříkolku – a ta se stala jeho snem. V Japonsku byl každý gram kovu odváděn do válečného průmyslu, a tak se zdálo nemožné, že by takový dárek mohl dostat.

Jeho strýc však nalezl starou dětskou tříkolku ze svého dětství. Očistil ji, opravil a pečlivě natřel červenou barvou. Když ji předal malému Šiničimu, chlapec zářil radostí. Na svou vysněnou tříkolku se chodil jen dívat, objímal ji, a když na ni konečně mohl usednout, považoval ji za poklad.

Ráno 6. srpna 1945 na ní jezdil před rodinným domem. Slunce vycházelo, ulice byly klidné – a pak se vše změnilo. Nad městem se objevil oslepující bílý záblesk. Atomová bomba explodovala pouhých 1,5 kilometru odtud.

Tlaková vlna srovnala celé okolí se zemí. Šiniči byl zasypán troskami, popálený a ozářený radiací. Když ho nalezli pod sutinami, jeho drobná ručka stále svírala řídítka milované tříkolky. Té noci, navzdory zoufalé snaze rodiny, zemřel.

Otec Nobuo Tetsutani nedokázal snést pomyšlení, že by byl syn uložen kdesi v hromadném hrobě. Na zahradě vykopal malý hrobeček. Do země položil chlapcovo tělíčko i tříkolku – jako dvě věci, které k sobě patřily.

O čtyřicet let později byly ostatky přesunuty do rodinné hrobky. Tříkolka byla věnována Památníku míru v Hirošimě, kde stojí dodnes. Tichá. Nenápadná. Důkaz, že válka nikdy není hrdinství, ale především ztráta nevinnosti.

Příběh malého Šiničiho není tragédií izolovanou od širších dějin. Naopak – je symbolem toho, jak rozhodnutí velmocí dokážou prodloužit utrpení tisíců civilistů v okamžiku, kdy už existovala cesta ven.

Od jara 1945 se v Japonsku začala silně prosazovat mírová frakce, která hledala cestu ukončení války.
Dochované dokumenty – deníky ministra Kida, záznamy císařských poradců i americké zprávy – ukazují, že Tokio reálně sondovalo a nabízelo možnost kapitulace, především prostřednictvím Moskvy. Císař Hirohito byl jedním z těch, kteří chtěli boj ukončit dřív, než zničí celý národ.

Západní mocnosti však tyto signály z velké části ignorovaly. Nezapadaly do jejich strategických úvah.

Historici rozlišují několik důvodů:

Americká veřejnost – po letech propagandy a po hrůzách války – odmítala představu, že by se mír se státem, který udeřil na Pearl Harbor, sjednal u jednacího stolu.
Mír měl být trestem.
Morální satisfakcí.
„Kapitulace“ musela být bezpodmínečná a ponižující.

Pro americké vedení představovalo použití atomové bomby:

Humanitární hledisko nebylo na prvním místě.

Jak opakovaně upozorňuje historik Tsuyoshi Hasegawa, mírové návrhy byly ignorovány nebo označeny za „neadekvátní“, protože neobsahovaly magickou větu o „bezpodmínečné kapitulaci“, ale Japonci měli jen jednu podmínku – a tou bylo zachování císaře jako instituce.
Skutečně šlo o reálné snahy zastavit válku a jednat o míru.

Ztráta malého Šiničiho – stejně jako tisíců dalších dětí v Hirošimě a Nagasaki – nebyla „důsledkem nutného konce války“. Byla důsledkem logiky, která:

„Spravedlivý mír“ nakonec nevypadal jako spravedlnost, ale jako katastrofa, která mohla být zmírněna, kdyby politici naslouchali vlastním diplomatům.

Červená tříkolka v Hirošimě není jen pozůstatek tragédie. Je to obžaloba.
Ztělesňuje otázku, na kterou si každá generace musí odpovědět znovu:

Kolik nevinných životů můžeme obětovat pro „spravedlný mír“, který jen prodlužuje válku?