Článek
Morální zásady mají smysl jen tehdy, pokud platí bez výjimky. Jakmile se začnou přizpůsobovat tomu, kdo je zrovna v nemilosti či naopak pod ochranou, nejsou to principy, ale nástroj výběrové moci. Nejde o Turka a nejde ani o Pavla — jde o to, zda společnost bere vážně to, co sama hlásá. Buď existuje právo na druhou šanci pro všechny bez ohledu na jejich jméno, kariéru a mediální obraz, nebo se přiznejme, že „odpuštění“ a „poučení z chyb“ jsou jen privilegia distribuovaná podle aktuální loajality. Morální selekce maskovaná řečmi o hodnotách není důkazem spravedlnosti, ale jen kultivovanější verzí dvojího metru. Jakmile si někdo osobuje právo rozhodovat, komu se minulost počítá a komu ne, nechrání tím morálku, ale vlastní vliv. A právě v tom spočívá skutečný problém: ne v jednotlivci, ale v legitimizaci nerovných nároků pod záminkou principů, které údajně platí pro všechny.
Společnost, která si zakládá na právu, musí chtě nechtě přijmout i důsledky rovnosti před ním — a to včetně nepohodlných případů. Princip druhé šance není odměna pro sympatičtější, hlasitější nebo prospěšnější, ale civilizační pojistka proti libovůli. Jakmile začneme rozlišovat, komu se chyba promíjí a komu se stane doživotním cejchem, nevytváříme morální pořádek, ale kastovní systém veřejné pověsti. Buď má každý — bez ohledu na profesi, minulost, uniformu nebo politický podpis — možnost prokázat, že se dokáže změnit, nebo je fér otevřeně přiznat, že žijeme v modelu selektivního posuzování. Mluvit o odpovědnosti bez možnosti nápravy je jen sofistikovanější verze trestu bez soudu. A pokud je druhá šance vnímána jako výsada, ne jako právo, pak se na morálku pouze hraje — podle scénáře, kde obsazení rolí určuje nikoli čin, ale kdo zrovna sedí v hledišti.
