Článek
Pohodlná lež o národě, který prý „pracoval pro Hitlera“ Je to mýtus, který přežívá i osmdesát let po válce — že Češi byli poslušní, že se „nebránili“, že vyráběli zbraně pro Wehrmacht bez odporu.
Tahle lež se dobře poslouchá těm, kteří si potřebují dějiny zjednodušit. Jenže pravda je jiná.
Češi nebyli poslušní. Byli zotročení, vydíraní a drženi jako rukojmí. Jak připomíná historik Jan Gebhart: „Nacisté zavedli systém kolektivní odpovědnosti, který nutil členy rodin držet se navzájem v šachu – děti se staly rukojmími svých rodičů a rodiče zase rukojmími svých dětí.“
To nebyla spolupráce. To byl promyšlený teror. Mechanismus strachu: národ jako rukojmí. Od jara 1939 se Čechy a Morava proměnily v obrovskou pracovní kolonii.
Loučení s dětmi. V lednu 1944 odjíždějí transporty s nuceně nasazenými ročníku 1924 na práci do říše
Továrny, doly i pole naplnily statisíce lidí, kteří nešli „do práce“, ale byli odvedeni. Přes 700 000 mladých Čechů a Češek, mnohdy čtrnáctiletých, bylo násilně deportováno na práce do Říše. Rodiče mlčeli ze strachu o děti, děti pracovaly ze strachu o rodiče doma. Každý dopis, který dorazil z Německa, mohl být poslední. Každý pokus o odpor mohl skončit popravou. Jak píše historik Tomáš Staněk: „Systém totálního nasazení v sobě spojoval všechny rysy moderního otroctví — včetně psychologického zlomení rodiny“. „Pracovní“ realita: hlad, bití, ponížení. Podmínky nuceně nasazených se od života v koncentračním táboře často lišily jen tím, že měli pracovní nástroje místo čísel na paži.
Z dochovaných výpovědí: „Dostávali jsme polévku z vodnice, chleba na příděl a pracovali šestnáct hodin. Kdo klesl, byl zbit nebo odvlečen. Němečtí dozorci nám říkali Schweine-Tschechen.“ — Svědectví Josefa P., bývalého pracovníka v továrně na letadla, archiv Paměť národa.
Když se fronta přiblížila, byli mladí Češi hnáni kopat zákopy kolem Ostravy, Opavy a Olomouce. Mnozí z nich měli sotva patnáct let. Umírali hladem, zimou, nebo pod troskami domů při bombardování. Obyčejná poslušnost, která nebyla dobrovolná „Poslušnost“ protektorátních Čechů byla vynucená strachem, nikoli loajalitou.
Věděli, že odpor znamená smrt — nejen jejich, ale i jejich dětí.
Jak připomíná historik Eduard Tesař: „Češi žili ve stavu trvalého rukojemství, kde každé rozhodnutí mělo potenciál stát život někomu z rodiny.“ Zatímco veřejné popravy měly demonstrovat sílu Říše, každodenní poslušnost měla demonstrovat její všudypřítomný dohled.
Zákopy, továrny a železnice nebyly symbolem kolaborace — byly místem přežití. Odboj, který nebyl vidět Odboj existoval, i když ne vždy se zbraní v ruce.
Sabotáže, ukrývání uprchlíků, ilegální tisk, předávání informací Londýnu — to byla forma odporu, která vyžadovala více odvahy než výstřel z lesa. Operace Antropoid ukázala, že Češi se vzepřeli i v srdci Říše.
Následná vyhlazení Lidic a Ležáků pak ukázala, jak vysokou cenu za odpor národ platil. Když v květnu 1945 vypuklo pražské povstání, bylo to zoufalé a heroické gesto národa, který se po šesti letech teroru konečně odhodlal vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Můj děda byl jedním z těch statisíců mladých kluků, které nacisté odvezli na nucené práce. Roky pracoval téměř jako otrok, nejdříve vyráběl sáně na východní frontu, později nýtoval i draky německých proudových letadel. Zažil pohrdání, hlad, zimu a bití.
Ke konci války přišel rozkaz k přesunu na Ostravsko, kde kopal zákopy v mrazu a jen v lehkém oblečení.
Při bombardování, kdy byla zničena budova, kde byli ubytováni, utekli — někteří byli chyceni a zastřeleni.
Děda se s těžkým zápalem plic vracel domů pěšky přes půl republiky. Doma se ukrýval nedaleko obce v opuštěné stodole se svým dalším bratrem a několika dalšími kamarády před Gestapem až do osvobození.
Jeho bratr Vojtěch byl dopaden a zavražděn při evakuaci koncentračního tábora (pochod smrti).
Děda trpěl díky přechozenému zápalu plic celý život záduchou (astmatem).
To není příběh jedné rodiny. To je příběh celé generace rukojmích.
Závěr: Proti pohodlné hanbě
Češi nebyli zbabělí. Byli drženi strachem, otroctvím, ztrátou dětí a rodičů.
To, že přežili, bylo jejich tichým vítězstvím — vítězstvím nad systémem, který chtěl zlomit samu lidskost.
Jak napsal historik Jan Deák: „Přežít Protektorát nebylo projevem poslušnosti, ale nejvyšší možné odvahy.“ Je načase, aby se tahle věta stala součástí našeho národního povědomí.
Ne proto, abychom se ospravedlňovali — ale abychom přestali zlehčovat utrpení těch, kteří mlčeli ne ze zbabělosti, ale z lásky.
Zdroje a literatura
- Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Dramatické i všední dny Protektorátu: 1939–1945.
Praha: Themis, 2002. ISBN 80-85821-30-7. - Staněk, Tomáš: Nuceně nasazení: Češi na nucených pracích v Německu a okupované Evropě 1939–1945.
Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. ISBN 80-7042-256-3. - Tesař, Eduard: Strach a poslušnost: Sociální psychologie Protektorátu.
Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2376-9. - Deák, Jan: Češi a morálka okupace.
Brno: Host, 2007. ISBN 978-80-7294-252-1. - Gebhart, Jan – Staněk, Tomáš: Německá okupační politika v Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945).
Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1651-5.
