Článek
Krajina lemovaná stromořadími patří k nejcharakterističtějším obrazům českého venkova. Aleje podél cest nejsou pouze estetickým prvkem – představují historickou paměť prostoru, spojení mezi hospodářstvím, dopravou a péčí o krajinu. Jejich původ však nesahá jen do doby národního obrození či první republiky, nýbrž hluboko do středověku a zejména do období osvícenství, kdy se výsadba stromů stala předmětem zákonné povinnosti.
Od cesty k aleji: středověké a barokní počátky
První doklady o záměrné výsadbě stromů podél cest pocházejí již ze 14. století, z doby vlády Karla IV., který se zasazoval o úpravu cest k důležitým královským sídlům. Tehdy šlo spíše o jednotlivé výsadby ovocných a stínových stromů, nikoli o systematickou síť alejí.
Renesance a baroko pak přinesly zcela nový přístup. Šlechtická sídla, zámky a letohrádky (např. Letohrádek Hvězda či Kuks) byla komponována do krajiny pomocí přístupových alejí, které zdůrazňovaly osu moci a krásy. Aleje tehdy plnily především reprezentační a symbolickou funkci – vedly „cestou cti“ k sídlu panovníka, či do církevního centra.
Osvícenské reformy a první zákonné povinnosti
Praktický a státně-hospodářský rozměr získala výsadba alejí až v 18. století. V roce 1752 vydala Marie Terezie nařízení, které ukládalo vrchnostem povinnost vysazovat a udržovat stromy podél nově budovaných císařských silnic.
Cílem bylo zlepšit orientaci v krajině, ochranu cest před erozí a poskytování stínu cestujícím a vojsku. Stromy měly mít i hospodářský význam – měly být převážně ovocné, aby „armádě, cestujícím a poddaným poskytovaly užitek“.
Nařízení bylo v následujících desetiletích několikrát potvrzeno a rozšířeno, mimo jiné za vlády Josefa II. (patentní instrukce k silničním komisím z 80. let 18. století). Od té doby se stalo stromořadí neoddělitelnou součástí státní infrastruktury.
19. století: výsadba jako právní povinnost
Rozmach silniční sítě v 19. století přinesl potřebu právně upravit nejen stavbu a údržbu komunikací, ale i výsadbu a ochranu stromů. Klíčovým předpisem se stal Zemský zákon č. 72/1884 pro Království České (Zemský zákoník Království Českého, částka LXXII), který stanovil:
§ 2. „Aleje a jednoduchá stromořadí se silničním příkopem povinni vysazovati a udržovati držitelé sousedních pozemků; začež jim přísluší náležitý užitek ze stromů silničních.“
§ 10. „Kdo by stromy silniční úmyslně poškodil nebo vyvrátil, trestán buď pokutou od dvou do desíti zlatých, v případech hrubších až do sta zlatých.“
Tento zákon se vztahoval na všechny veřejné cesty – říšské, zemské, okresní i obecní – a fakticky potvrdil mnohasetletou tradici jako právní normu. Povinnost byla nejen vysazovat, ale také pečovat o stromy a pravidelně je obnovovat.
Aleje tak zaujímaly pevné místo v hospodaření obcí i silničních výborech. Ovoce z těchto stromů se často prodávalo a výnos sloužil k údržbě komunikací.
20. století: mezi užitkem a estetikou
Na přelomu 19. a 20. století byly české země jednou z nejhustěji alejemi lemovaných oblastí v Evropě. V období první republiky se výsadba stala symbolem krajinné kultury a občanské péče. Obce i školy pořádaly „stromové dny“, při nichž se sázely ovocné aleje, často jako pamětní či národní.
Po roce 1948 převzaly správu silnic státní silniční závody a původní hospodářská funkce ovoce zanikla. Přesto se tradice udržela – zejména v zemědělsky stabilních oblastech, jako je Polabí, jižní Morava a Vysočina.
V 70. a 80. letech však začalo plošné kácení kvůli rozšiřování komunikací a bezpečnostním normám. Aleje začaly mizet z krajiny, přestože zůstaly v paměti i v poezii a malířství jako symbol českého venkova.
21. století: návrat k tradici
Současná obnova alejí čerpá inspiraci právě z historických zákonů a tradic. Programy Ministerstva životního prostředí, Státního fondu životního prostředí a neziskových organizací (Arnika, ČSOP) podporují výsadbu stromů podél silnic, často s návratem k původním ovocným odrůdám.
Moderní legislativa – zejména zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny – považuje aleje za významný krajinný prvek. V mnoha regionech se obnovují i historické trasy vyznačené již na císařských mapách z 18. a 19. století.
Závěrem: živé dědictví české krajiny
Tradice výsadby stromů podél cest, zrozená z praktických potřeb vojska a rolnictva, přežila více než dvě století společenských proměn. Dnes se k ní vracíme s novým vědomím – jako k součásti kulturní paměti, ekologické stability a estetické hodnoty krajiny.
Jak kdysi nařizoval tereziánský dekret z roku 1752 a potvrdil zákon č. 72/1884, aleje měly chránit cestu a člověka.
O více než dvě stě let později jejich úkol zůstává stejný – spojovat minulost s budoucností a člověka s krajinou.
Zdroje:
- Zemský zákon č. 72/1884 pro Království české, Zemský zákoník Království Českého, částka LXXII.
- Tereziánské silniční nařízení z roku 1752, Archiv Národního muzea, fond Dvorské dekrety.
- Plicka, K. – Vávra, J. (1941): Český venkov v obrazech a slovech. Praha: Orbis.
- MŽP ČR (2023): Program péče o aleje a stromořadí.
- Arnika (2022): Aleje – kulturní dědictví a ekologická osa krajiny.
