Systémové selhání odškodnování obětí nacismu

Česko-německý fond budoucnosti vznikl jako morální gesto – měl zmírnit dopady nacistické perzekuce a symbolicky odškodnit ty, kteří přežili otrockou práci, deportace či rasové pronásledování. Jenže realita po několika letech ukázala něco jiného: jednorázové platby byly uzavřeny, kapitola obětí byla administrativně „vyřízena“ a fond se překlopil do role grantové agentury. Z organizace vytvořené pro pomoc konkrétním lidem se stal donor financující instituce, projekty, kampaně a marketing neziskových organizací.

Vyčíslený objem základního kapitálu – přibližně 2,34 miliardy korun – působil jako důstojný základ pro důstojnou kompenzaci. Místo toho bylo na skutečné oběti vyčleněno jen asi 1,8 miliardy korun, rozdělených mezi zhruba 75 tisíc osob. Výsledkem byly částky kolem devadesáti tisíc na osobu – jednorázové, symbolické, bez pokračování. Tím však kompenzační logika skončila. Zbylé stovky milionů korun a následné výnosy se přesunuly mimo jakýkoli nárok žijících poškozených.

Celkový kapitál fondu ČNFB činil zhruba 2,34 miliardy Kč (140 milionů DEM od Německa, 440 milionů Kč od ČR). Na přímé odškodnění obětem bylo vyčleněno pouze 1,8 miliardy Kč pro cca 75 000 osob, přičemž každá oběť obdržela jednorázově přibližně 90 000 Kč. Zbývající stovky milionů korun plus úroky z kapitálu byly následně převedeny do grantového systému. Od roku 2004 rozdělil ČNFB na granty přes 2,3 miliardy Kč, přičemž hlavními příjemci se staly neziskové organizace, jako jsou Post Bellum, Člověk v tísni a Antikomplex. Tyto prostředky financují provoz, marketing a paměťové projekty, které ale nepřináší obětem ani jejich rodinám žádný hmatatelný užitek. Jedna organizace tak může z fondu získat více, než kolik bylo vyplaceno stovkám obětí dohromady. Systém preferuje institucionální zájmy před potřebami jednotlivců.

Český systém je kritizován za to, že po jednorázových platbách „uzavřel kapitolu“ přímých plateb, zatímco jinde se vyplácí kontinuální podpora. V mezinárodním srovnání platí jiné modely:

Kdo má a nemá nárok? V zemích jako Izrael a Rakousko mají primární nárok přeživší oběti a jejich přímí pozůstalí. V Česku sice oběti dostaly symbolické jednorázové platby, ale žijící oběti a jejich rodiny ztratily nárok na budoucí přímé peníze z ČNFB. Tyto peníze nyní získávají neziskové organizace, které v tomto kontextu nemají žádný morální ani historický nárok na prostředky určené původně k odškodnění.

Místo rozšíření odškodňovacího schématu na rodiny obětí, pozůstalé či stále žijící pamětníky, převzal fond roli grantového distributora. Od té doby rozdělil přes 2,3 miliardy korun – nikoli mezi oběti, ale mezi projekty organizací jako Post Bellum, Člověk v tísni nebo Antikomplex. Objem prostředků, které jednotlivé projekty těchto institucí získaly, v některých případech převyšuje to, co bylo vyplaceno stovkám skutečných obětí dohromady. Fond se tak odklonil od původního účelu a začal suplovat kulturní nadační fond, který mnohdy financuje revizionistické projekty znažící se změnit pohled na příčiny a důsledky nacismu – bez ohledu, že jeho kapitál vznikl jako reakce na lidské utrpení způsobené nacismem. (Příkladem je vyzdvihování utrpení odsouvaných Němců, které bylo přímým důsledkem toho, co přinesl právě nacismus)

Často se objevuje argument, že financování paměťových projektů je „morálně ekvivalentní“ přímé pomoci. Jenže lidé, kteří by z tohoto odkazu měli mít přednostní prospěch, zůstali mimo hru. Mnozí z žijících pamětníků a jejich rodin dnes žijí v LDNkách, domovech seniorů nebo v péči rodiny. Na tyto lidi se už prostředky fondu nevztahují, přestože účel jejich vzniku byl jednoznačně deklarován jako zodpověď vůči jejich utrpení. Paměťové projekty neziskových organizací nemohou nahradit absenci přímé pomoci těm, jejichž jména se v těchto projektech často jen využívají jako symbolická kulisa.

Závažnější však je, že mnoho financovaných aktivit nese politický nebo ideologický podtext. Post Bellum staví svou činnost na narativu, který je sice společensky atraktivní, ale neřeší reálné potřeby obětí. Člověk v tísni je organizace s dlouhodobým veřejnopolitickým angažmá, čerpající prostředky z odškodňovacího fondu na vlastní projekty, nikoli na kompenzační či humanitární programy určené pamětníkům. Antikomplex se věnuje kritické revizi a reflexi dějin českých zemí, zejména poválečné etnické očisty v českých zemích a následným osudům krajiny a společnosti v Sudetech. Další Neziskové subjekty se podílejí na vytváření kulturní paměti, která se však často stává především grantovou ekonomikou – nikoli záchrannou sítí pro seniory, kteří byli svědky či oběťmi nacistické perzekuce.

Přístup jiných států ukazuje, že trvalá podpora obětí možná je. Například prostřednictvím Claims Conference jsou v Izraeli, USA a dalších zemích stále vypláceny renty, zdravotní příspěvky či podpory na péči. Tam, kde fondy skutečně slouží obětem, není kulturní grant považován za náhradu lidské újmy. Český model se vydal nejlevnější cestou – krátkodobé platby, poté administrativní konec a přesměrování prostředků na instituce, které z něj vytvořily vlastní finanční zázemí na desítky let dopředu a zároveň s tím používají tyto prostředky na revizionistiké a politicky motivované projekty.

Tvrdé jádro problému je jednoduché: fond vznikl kvůli obětem, ale přežívá díky neziskovým institucím. Z prostředku morální nápravy se stal stabilní grantový rezervoár, v němž žijící oběti nacismu nehrají žádnou roli. Přehodnocení jeho fungování není otázkou paměťové politiky, ale morální důvěryhodnosti. Není přijatelné, aby utrpení konkrétních lidí sloužilo jako záminka k financování projektů, které těmto lidem nepřinášejí žádný užitek.

Pokud má Česko-německý fond budoucnosti dál existovat, musí být konfrontován s otázkou, zda má právo přežít své vlastní zakladatelské poslání. Dokud budou oběti a jejich rodiny mimo okruh finanční podpory, nelze hovořit o naplnění morální odpovědnosti – pouze o sofistikovaném přesunu prostředků od poškozených k institucím, které se naučily využívat jejich příběhy jako grantovou strategii.

Odškodnění obětí válečných zločinů není filantropie ani grantová politika. Je to morální povinnost. Systém, který upřednostňuje financování dokumentačních projektů, ideologicky podbarveného vzdělávání a administrativního zázemí NNO před zavedením pravidelných rent a přímé podpory, je morálně zbankrotovaný. Požadujeme okamžité zastavení finančních toků z odškodňovacích fondů do neziskových organizací, zřízení transparentního systému přímé pomoci obětem a jejich rodinám a revizi grantového systému ČNFB. Paměť obětí není grantový nástroj a utrpení není provozní rozpočet.

Z perspektivy přeživších a jejich rodin je skutečně nemorální, že finanční prostředky, které vznikly jako odpověď na jejich utrpení, jsou využívány na kulturní a vzdělávací projekty, zatímco jejich životní podmínky nejsou řešeny.

Fond argumentuje tím, že přímé kompenzační programy byly ukončeny a že jeho současné aktivity slouží k uchování paměti a k zamezení opakování historických křivd, což je rovněž součást morálního závazku. Tento pohled je však v přímém rozporu s názorem, že přímá humanitární pomoc posledním žijícím obětem by měla mít absolutní prioritu.

Závěrem: ČNFB plánuje podporovat projekty politických neziskové organizace i do budoucna, díky čemuž se stal z jejich činnosti zlatý důl s jistou budoucností , ale oběti dožívající v péči rodin, LDNkách a v domovech seniorů z toho nemají žádný prospěch.

Zdroje:

1. Oficiální data a statistiky Česko-německého fondu budoucnosti (ČNFB)

Tyto zdroje ověřují čísla o kapitálu, odškodnění a grantech:

Činnost ve prospěch obětí nacismu:

Co ověřuje: Vyplacení 45 milionů EUR z nadačního jmění obětem nacistického násilí a ukončení tohoto programu (kolem roku 2008).

Odkaz (Archiv ČNFB): https://archiv.fondbudoucnosti.cz/o-nas/cinnost-ve-prospech-obeti-nacismu/

Statistiky rozdělených financí:

Co ověřuje: Celkový nadační kapitál (přibližně 85 milionů EUR při vzniku) a celkovou částku rozdělenou na granty (přes 2,3 miliardy korun od roku 1998).

Odkaz (Web ČNFB - V číslech): https://www.fondbudoucnosti.cz/ (Na hlavní stránce a ve výročních zprávách se tyto údaje pravidelně aktualizují.)

2. Historický a politický kontext

Tyto zdroje poskytují oficiální rámec pro vznik a fungování fondu:

Česko-německá deklarace (1997):

Co ověřuje: Politický základ a vznik fondu.

Odkaz (MZV ČR): Informace jsou dostupné na webu Ministerstva zahraničních věcí ČR v sekci bilaterálních vztahů. (Přímý odkaz na PDF se může měnit, ale informace jsou dohledatelné pod heslem "Česko-německá deklarace 1997").

3. Kontext mezinárodního odškodnění

Tento zdroj poskytuje srovnání s formou odškodnění v jiných zemích:

Kompenzace obětem nacismu v Rakousku a Izraeli:

Co ověřuje: Existence kontinuálních (rentních) programů podpory (např. od Claims Conference) v jiných zemích pro sociální péči přeživších, které se liší od jednorázových českých a německých plateb.

Odkaz (Holocaust.cz): https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2004/cerven-8/kompenzace-rakouskym-obetem-nacismu/

4. Financované neziskové organizace (NNO)

Tyto weby ověřují, že zmíněné organizace jsou příjemci financí na projekty:

Seznam podpořených projektů ČNFB:

Co ověřuje: Financování organizací jako Post Bellum a Člověk v tísni (ověřitelné prohledáním výročních zpráv a seznamu grantů).

Odkaz (Projekty ČNFB): https://www.fondbudoucnosti.cz/podporene-projekty/