Článek
Vše nějak začíná
Historie válek bývá psána jmény mužských generálů. Přesto existují postavy, které tuto tradici narušují. Nguyễn Thị Định (1920–1992), první žena generálem Vietnamu, se stala symbolem odporu proti francouzské koloniální správě i americké vojenské intervenci. Americké zpravodajské zprávy ji označovaly jako „unpredictable threat“ – nepředvídatelnou hrozbu [1]. Její životní dráha dokazuje, že odvaha a strategické myšlení mohou být stejně mocnou zbraní jako pušky a děla.
Dětství a první kroky do revoluce
Narodila se 15. března 1920 v chudé rolnické rodině v provincii Bến Tre (delta Mekongu), jako nejmladší z deseti sourozenců. Již v mládí byla svědkem francouzské brutality – vysokých daní, zabírání půdy a ponižování vesničanů. V roce 1936 se zapojila do protikoloniálního hnutí Đông Dương đại hội a o dva roky později vstoupila do Komunistické strany Indočíny.
V roce 1938 se provdala za spolurevolucionáře Bùi Quang Caa. Krátce po narození syna byl její muž zatčen a deportován na ostrovní věznici Côn Đảo, kde zemřel. Sama Định byla uvězněna s kojencem a poslána do věznice Bà Rá. Přesto si uchovala odhodlání, díky slovům manžela: „Dát se na cestu revoluce znamená přijmout utrpení a oběť“ [2].
Povstání Bến Tre a „Armáda s dlouhými vlasy“
Po propuštění v roce 1943 se stala klíčovou postavou ženského odboje v Bến Tre. V roce 1946 vedla legendární misi – přepravu revoluční vlajky 300 km ze jihu na sever, což byl zásadní kurýrní úkol pro sjednocení revolučních sil.
Největší zlom nastal 17. ledna 1960, kdy pod jejím vedením vypuklo Povstání Bến Tre (Đồng Khởi). Tisíce vesničanů – rolníci, studenti, a hlavně ženy – povstaly proti jihovietnamské vládě. The New York Times tehdy napsal: „Rebelie v Bến Tre byla zlomovým bodem války“ [3].
Právě zde vznikla slavná „Armáda s dlouhými vlasy“ (Đội quân tóc dài) – ženské jednotky, které kombinovaly politický boj (Dau Tranh), ozbrojené akce a psychologický nátlak. Ženy se převlékaly za vesničanky, přenášely zbraně, organizovaly protesty a sabotovaly zásobovací linie. Američtí velitelé byli dezorientováni a zděšeni: obyčejné matky a babičky se staly jednou z nejúčinnějších sil odporu, ne něž vojáci váhali zahájit palbu [4].
Generálka, kterou ocenil Hồ Chí Minh
Díky svým strategickým a organizačním schopnostem se Định stala jednou z nejvýše postavených velitelek. V roce 1965 byla jmenována Phó tư lệnh Quân giải phóng miền Nam Việt Nam (zástupkyní velitele Ozbrojených sil Národní osvobozenecké fronty). V roce 1974 jí byla udělena hodnost Thiếu tướng (generálmajorka) – stala se tak první ženou v dějinách Vietnamu s generálskou hodností [5].
Prezident Hồ Chí Minh o ní řekl:
„Phó tổng tư lệnh Quân giải phóng là cô Nguyễn Thị Định. Cả thế giới chỉ nước ta có vị tướng quân gái như vậy. Thật là vẻ vang cho miền Nam, cho cả dân tộc ta.“
„Zástupkyní vrchního velitele Osvobozenecké armády je Nguyễn Thị Định. Na celém světě má pouze naše země takovou ženskou generálku. To je skutečná sláva pro Jih a celý náš národ.“[6]
Poválečná role a odkaz
Po vítězství a sjednocení Vietnamu v roce 1975 se Nguyễn Thị Định zaměřila na obnovu země. Zastávala řadu vysokých funkcí, včetně viceprezidentky Vietnamu (Phó Chủ tịch Nước) a předsedkyně Vietnam Women’s Union. Zasloužila se o poválečnou obnovu venkova, vzdělávání dívek a podporu rodin padlých. Získala mezinárodní uznání.
Její životní filozofie, shrnutá do věty: „Můj život patří mému lidu“ [7], ukazuje, že politické a vojenské cíle pro ni nebyly oddělitelné od hlubokého závazku vůči národu.
Paralely v českém prostředí
Kontrast ženské odvahy se projevuje napříč dějinami. Zatímco americká armáda se obávala vietnamských žen s dlouhými vlasy coby nepředvídatelné taktické hrozby, nacisté v českém prostředí považovali ženy za nebezpečné intelektuálky a symboly odporu.
- Františka Plamínková, senátorka a feministka, byla popravena v roce 1942. Její poslední slova: „Mé srdce patří republice“ [8], rezonují se stejným étosem oběti jako slova Định.
Františka Plamínková česká politička, novinářka a feministka. Organizátorka československého a mezinárodního ženského hnutí.
- Podobně studentka Marie Kudeříková, popravená v roce 1943, zanechala dopisy z vězení jako svědectví nezlomné ženské odvahy a ideologické pevnosti, popsané v jejím díle Zlomky života [9].
Pomník Marie Kudeříkové v Brně
Paralela je zřejmá: v obou případech ženy narušily logiku moci. V očích okupantů byly buď „neškodné“ (Vietnam), nebo „nebezpečné“ (Česko). V obou případech se ukázalo, že právě ony dokázaly změnit běh dějin.
Závěr
Nguyễn Thị Định zemřela 26. srpna 1992. V Bến Tre vznikl Khu lưu niệm Nguyễn Thị Định (Památník Nguyễn Thị Định). Stejně jako české ženy odboje, i ona se stala morálním zrcadlem: okupanti se báli těch, které považovali za slabé. A právě proto jejich příběhy přežívají jako symboly spravedlnosti a paměti. Nguyễn Thị Định byla ženou, která pokořila US Army – nejen vojensky, ale i symbolicky. Její příběh ukazuje, že odvaha a odhodlání mohou vyrůst z bambusových hájů stejně jako z českých vesnic.
Poznámky a Zdroje
[1] CIA – Vietnam: The Role of Women in the VC Infrastructure (1966). Deklasifikováno; dostupné v NARA, Record Group 263.
[2] Nguyễn Thị Định. No Other Road to Take: Memoirs of Mrs. Nguyễn Thị Định. Cornell University Press, 2017, ISBN 978-1-5017-1883-0.
[3] Srov. Nghia M. Vo. Women of the Vietnam War. McFarland, 2019, s. 121, ISBN 978-1476668322.
[4] Bernard B. Fall. Street Without Joy. Stackpole Books (reprint), 2018, s. 150-155, ISBN 978-0811737066.
[5] Phụ Nữ Việt Nam Trong Kháng Chiến Chống Mỹ. Nhà Xuất Bản Phụ Nữ Việt Nam, 2005, ISBN 978-6049502118.
[6] Hồ Chí Minh. Toàn tập, NXB Chính trị quốc gia Sự thật, Hà Nội, 2011, sv. 15, s. 173.
[7] Nguyễn Thị Định. No Other Road to Take: Memoirs of Mrs. Nguyễn Thị Định. Cornell University Press, 2017, ISBN 978-1-5017-1883-0.
[8] Jiří Padevět. Průvodce protektorátní Prahou. Academia, 2013, ISBN 978-80-200-2093-2.
[9] Marie Kudeříková. Zlomky života. Československý spisovatel, 1961, ISBN 978-80-200-0825-1 (reprinty).
