Článek
Jako by nestačilo, že se v téhle zemi neshodneme už ani na tom, jestli venku prší, aniž bychom se navzájem neposílali k soudu za vlastizradu. Teď jsme postoupili do další ligy: Lepší lidé na základě hodnot zneužívají osobní tragédii Ivana Vyskočila k tomu, aby ho politicky odepsali.
Když dojdou argumenty, udělejte z něj blázna
Autor toho textu jede podle šablony, za kterou by se nestyděli ani svazáci v padesátých letech. Ten recept je průhledný:
- Nejdřív Vyskočila pochválíte za to, co udělal „správně“ (třeba že pomohl desítkám Ukrajinců).
- Tím vypadáte jako objektivní a spravedlivý člověk.
- A hned v další větě dodáte, že se od té doby „zbláznil“, protože mu umřel syn.
Tohle nemá s novinařinou nic společného. To je obyčejný atentát na lidskou důstojnost. Pokud s Ivanem Vyskočilem nesouhlasíte – a on kolikrát říká věci, ze kterých leckoho pálí žáha – tak s ním prostě polemizujte. Vyvracejte mu jeho názory na Rusko, na Ukrajinu nebo na SPD. Na to máte plné právo. Ale nemáte právo brát si jako rukojmí jeho mrtvého syna a tvrdit, že jeho politické postoje jsou jen důsledkem psychického zhroucení. To je nevkusné, hnusné a zbabělé.
Strach jako pracovní nástroj
Ten článek se ohání „odcizením kulturní veřejnosti“. Co to má jako být? To je ta skupinka vyvolených, co má patent na to, co se smí říkat, aby člověk mohl dál dostávat role v televizi?
Jan Werich by k tomu asi řekl, že blbost je věčná, ale když se do ní začne investovat v kampani, je to drahé a nevkusné. Tady se neinvestuje jen do blbosti, ale hlavně do strachu. Ten text je jasným vzkazem pro všechny ostatní: „Podívejte se, jak jsme zametli s Vyskočilem. Uděláme z vás blázny, když nebudete v jednom šiku tleskat té správné vlajce.“
Demokracie není pro bábovky
Demokracie totiž neznamená, že všichni budeme dojemně souhlasit u jednoho stolu. Demokracie je ten hlučný a někdy i dost nepříjemný proces, kdy musíme vedle sebe snést i lidi, kteří mluví úplně jinak než my. I ty, kteří věří nesmyslům. I ty, kteří vidí svět jen černobíle.
Pokud začneme lidi vymazávat ze společnosti na základě jejich životních tragédií nebo toho, s kým se potkali, zbude nám tu jen sterilní ticho a strach cokoli říct.
Ivan Vyskočil možná říká věci, které se nám nelíbí. Ale autor onoho článku udělal něco mnohem horšího: plivnul člověku do tváře a zneužil smrt k politickému boji. A to je pro tuhle zemi mnohem větší riziko než jakýkoliv „nepohodlný“ názor – ta ztráta obyčejné lidské slušnosti.
Pár slov závěrem:
Víte, ono je to s těmi „pravdomluvnými“ blogery těžké. Oni vám nejdřív změří teplotu, pak zkontrolují kádrový profil, a když zjistí, že si myslíte něco jiného než jejich šéfredaktor, hned vám vypíšou úmrtní list na váš rozum. Ale pamatujte si: pravda nepotřebuje kádrováka. Pravda potřebuje prostor, aby se o ní lidé mohli pohádat jako lidé, a ne po sobě štěkat jako vzteklí psi přes plot, který nám tu někdo staví.
