Článek
Mám kamarádku, budu jí tady říkat Šárka. Co ji znám – a už je to víc jak třicet let – nestíhá. Je věčně ve spěchu. Setkání většinou krátké, mnohdy spojené s nějakou povinností při cestě. Nejvíc jsme se užily na týdenním kurzu angličtiny.
Jsme stále v kontaktu, většinou přes telefon a internet. Když navrhuji posezení jen tak, většinou „nestíhá“. Jakmile něco potřebuju, nějak to zařídí, aby měla cestu. A zrovna tahle uspěchaná žena mi přivedla do života další lidi, kteří mě v dobrém hodně ovlivnili a dodnes jsou mými dalšími přáteli. Je to jako paličkovaná krajka - čím víc jí přibývá, tím je krásnější.
O Šárce bych nicméně ve stručnosti řekla, že nemarní čas.
Nemarnit čas, to je výraz, který si pamatuju z dětství. Od první třídy jsem byla vášnivá čtenářka. Jenže jsem vyrůstala na vesnici. Měli jsme malé hospodářství a oba rodiče pracovali v JZD. Otec jako předseda, matka účetní. Na nás nikdy neměli čas. My jsme se museli starat o domácnost. Se sestrou jsme uklízely, pečovaly o zahrádku, krmily slepice, husy a prase. Myly nádobí. Pro mě hnus. Ze stolu jsme vytáhly šuple se dvěma dřezy. V jednom byla teplá voda, zakrátko plná mastnoty, ve druhém studená. Odmítala jsem mýt, chtěla jsem jen utírat. Taky mě nebavilo drhnout rýžákem dřevěnou desku stolu a stlát velké postele. Nevadilo mi nosit vodu ze studny, zametat, vytírat, čistit všem boty, nenáviděla jsem štupování punčocháčů a ponožek. S bratrem jsme „nabíjeli“ kamna pilinami, jimiž se topilo. Bratr měl další mužské povinnosti.
Jakmile jsem ovšem objevila kouzlo knih, neustále jsem se někam schovávala a utíkala do jiných, pohodlnějších a krásnějších světů. Četla jsem na stromech, v kurníku - když jsme se zbavili slepic, bratr mi tam vynesl sedadlo ze starého auta a já si tam zřídila útulný „pokojík.“
Nevím, jak to sestra dokázala, ale vždy mě v každé mé skrýši našla a přinutila splnit svoji část povinností.
Tehdy jsem se zařekla, že nikdy nebudu žít v domě, jedině v bytě, což se mi po většinu života dařilo. Ale znáte to dál. Když si založíte rodinu s dětmi, opět nemáte na nic, co by vás lákalo nejvíc, dost času.
Vždy jsem si představovala, že si to vynahradím, až budu v penzi. Že budu číst od rána do večera a budu mít na všechno dost času. Co myslíte, jak to mám?
No, jsem jako Šárka. Nemám na nic čas. Je toho tolik, co bych ráda stihla. Snažím se vměstnat všechny své záliby do času, který mám k dispozici poté, kdy se postarám o rodinu, domácnost a své přátele. Jsem jako Šárka. Nestíhám.
Jenže jsem ve svém už slušně dlouhém životě pochopila něco podstatného. Sama nejsem nic. Bez vztahů není život jaksi ucelený. Nemyslím jen partnerské vztahy, myslím všechny vztahy. Rodičovské, sourozenecké, přátelské…
Vztahy je třeba pěstovat jako rostlinu. Dávat i brát vyváženě. Jako Šárka – jakmile jsem od ní něco potřebovala, nebo když zjistila, jak mi být prospěšná, čas si našla. Proto nám přátelství funguje celá ta léta.
Vloni mi zemřel bratr. S manželkou, mojí švagrovou, pěstovali přátelství s několika lidmi jak se říká – od školy. Žijí stále v jednom místě. Teď vidím, jak důležité to bylo. Švagrová není sama. Kromě toho, že má hodné děti, může se spolehnout i na přátele. Pomáhají jí. A ona? I když zůstala sama v domě, kde je práce, která by mě rozhodně nebavila, umí si na lidi najít čas. Někdy je to jen káva a něco k ní – někdy jedou společně aspoň na čtyři dny to termálních lázní, společně slaví třeba narozeniny nebo si vypomůžou s náročnější prací.
Stručněji bych to řekla takhle: Pěstovat přátelství po celý život znamená, že i když zůstaneš sám, nikdy sám nejsi.
