Článek
Protože kritické myšlení není sprosté slovo.
Jsou témata, která v současné politické debatě poněkud zapadají, přestože se týkají samotných základů bezpečnosti České republiky. Jedním z nich je stále otevřenější zpochybňování smyslu našeho členství v NATO lidmi, kteří dnes tvoří vládní garnituru nebo její politické zázemí.
Andrej Babiš, Tomio Okamura, Jindřich Rajchl, Zuzana Majerová a další. Každý používá trochu jiný slovník, ale výsledek je podobný: zpochybňování spojeneckých závazků, odpor k posilování obranyschopnosti a přebírání argumentace, která musí v Moskvě vyvolávat upřímné nadšení.
Připomeňme si Babišův výrok z prezidentské debaty v lednu 2023, kdy na otázku, zda by v případě napadení Polska nebo Pobaltí poslal české vojáky na pomoc, odpověděl: „Ne, určitě ne.“ Později své stanovisko částečně korigoval. Jenže u Babiše už jsme si na podobný scénář mohli zvyknout. Něco řekne, pod tlakem to odvolá, následně vysvětluje, že to myslel jinak, a někdy se nakonec distancuje i od toho, co předtím sám odvolal.
Tohle není pevný politický postoj. To je politický oportunismus v přímém přenosu. Babišova stanoviska připomínají korouhev na střeše – otočí se přesně tam, odkud právě fouká vítr. Zásady a odpovědnost ustupují okamžitému politickému prospěchu. Jenže bezpečnostní politika státu není marketingová kampaň a spojenecké závazky nejsou položka volebního programu, kterou lze podle nálady veřejnosti přepisovat.
Tomio Okamura dlouhodobě prosazuje referendum o vystoupení z NATO. Jindřich Rajchl označuje Alianci za lobby zbrojařů a odmítá její obranné aktivity. Trikolora v čele s paní Majerovou zase soustavně živí obavy, že naše spojenecké závazky nás automaticky zatáhnou do války…
A teď k podstatě věci. Slovo kolaborant má svůj význam a předpokládá vědomou spolupráci s cizí mocností. Nejsou důkazy, že by všichni tito lidé vědomě spolupracovali s Kremlem. Existuje však ještě jeden výraz: užitečný idiot. Člověk, který z naivity, ideologické zaslepenosti, politického kalkulu nebo prosté neznalosti pomáhá prosazovat zájmy cizí mocnosti, aniž si nutně uvědomuje, komu tím slouží.
Právě takových lidí vidím v současné vládní garnituře a hlavně mezi jejími podporovateli až příliš mnoho.
Nejvíc mě na tom zaráží pokrytectví. Tito politici se rádi ohánějí národními zájmy, suverenitou a bezpečností. Jenže členství v NATO není jednosměrná pojistka, kterou si vytáhneme ze šuplíku, až nám poteče do bot. Je to závazek vzájemné solidarity a kolektivní obrany.
„Co bychom asi očekávali od Polska, Německa a dalších spojenců, kdyby se terčem ruské agrese stala Česká republika? Že nám přijdou na pomoc, budou riskovat životy vlastních vojáků a projeví solidaritu, kterou bychom my sami předtím jiným odmítli?“
Česká republika má vlastní historickou zkušenost s tím, co znamená zůstat v okamžiku ohrožení bez skutečné pomoci. O to absurdnější je, že dnes máme ve vedení země politiky, kteří zpochybňují samotné principy, na nichž stojí naše bezpečnost.
Tito lidé nemusí zrovna dostávat přímé pokyny z Moskvy. Účinek jejich politiky je však v mnoha případech přesně takový, jaký by si Kreml mohl přát.
A to je možná největší nebezpečí. Bylo by totiž příliš jednoduché omlouvat podobné jednání pouhou hloupostí, naivitou nebo neznalostí. Když někdo opakovaně zpochybňuje naše spojenecké závazky, oslabuje důvěru v NATO a svým jednáním nahrává zájmům Kremlu, nabízí se i mnohem nepříjemnější otázka: Nejde už spíše o politické prospěchářství, v němž vlastní moc a osobní zájmy dostávají přednost před bezpečností vlastní země? Ať už jsou jejich skutečné motivace jakékoli, výsledek je stejný: Rusko získává, Česká republika ztrácí. „A nejhorší na tom je, že nepřítel nemusí stát na našich hranicích. Někteří z těch, kteří mu svou politikou otevírají dveře, totiž stojí přímo ve vedení našeho státu.“
