Článek
Text
Za obdivuhodné pokládám, že současná vláda dokázala nesplnit prakticky nic z toho, co před volbami tak přesvědčivě slibovala, a přesto má mezi svými voliči stále tolik nadšených obhájců. Člověk by skoro musel obdivovat, s jakou lehkostí lze zaměnit předvolební sliby za politickou realitu, neúspěchy za úspěchy a zklamání za důvod k ještě větší podpoře.
A právě tady si říkám, zda jsme svědky důkazu nekonečnosti lidské hlouposti, nebo spíše nekonečných možností lidského prospěchářství. Možná je to dokonce jejich dokonalá kombinace. Někteří lidé zřejmě dokážou odpustit svým politickým oblíbencům úplně všechno, jen aby nemuseli připustit, že se mýlili. Jiní zase ochotně přehlédnou jakýkoli nesplněný slib, pokud jim vyhovuje, kdo je právě u moci, nebo pokud věří, že z toho sami něco získají.
Největším politickým uměním tak možná není splnit, co člověk slíbí, ale přesvědčit své příznivce, že na nesplněných slibech vlastně vůbec nezáleží. A největším paradoxem demokracie je, že voliči mohou politikům vystavit účet za jejich činy, ale také jim mohou bez ohledu na výsledky vystavovat bianco šek na další čtyři roky.
A tak si nakonec říkám: Je to ještě důvěra v politiku, nebo už jen zaslepenost, pohodlnost a neochota přiznat si vlastní omyl? Ať už platí cokoli, lidská schopnost omluvit neomluvitelné je skutečně obdivuhodná. Jen bohužel ne v tom dobrém slova smyslu.
