Článek
Protože kritické myšlení není sprosté slovo.
V české politice se v poslední době stále častěji setkáváme s pozoruhodným jevem. Nezávislost institucí, právní stát a respekt k ústavnímu pořádku jsou pro některé politiky důležité jen do chvíle, než se některá z těchto institucí rozhodne způsobem, který se jim nelíbí.
Přitom stačí vrátit se o něco více než rok zpátky, do září loňského roku, kdy Ústavní soud pod vedením svého předsedy Josefa Baxy rozhodoval o stížnosti strany Volt Česko týkající se kandidátek SPD a hnutí Stačilo!. Šlo o podezření na takzvané nepřiznané koalice. Pokud by totiž tato uskupení kandidovala jako oficiální koalice tří a více politických subjektů, musela by pro vstup do Poslanecké sněmovny získat nejméně 11 procent hlasů. Jako samostatně kandidující subjekty jim přitom stačilo překonat pětiprocentní hranici.
Ústavní soud rozhodl mimořádně rychle. Devět dní před volbami bylo jasno. Stížnosti odmítl a vycházel z toho, že zákon vymezuje koalici formálně, nikoliv pouze podle politické spolupráce jejích členů.
Josef Baxa tehdy vysvětloval, že vyjasnění pravidel ještě před volbami je mnohem lepší než několik měsíců debatovat a rozhodnout až ve chvíli, kdy už je znám volební výsledek a kdy by každé rozhodnutí mohlo vyvolávat pochybnosti.
A právě tady začíná být celá věc zajímavá.
Tehdy jsme neslyšeli na adresu předsedy Ústavního soudu takové útoky, jaké dnes můžeme sledovat, když se rozhodnutí soudu dostane do rozporu s politickými představami ANO, SPD či Motoristů. Tehdy se rychlost rozhodování hodila. Tehdy byl Ústavní soud užitečný. Tehdy jeho předseda nebyl problém.
Dnes je situace jiná. Jakmile se nezávislá instituce postaví do cesty politickým zájmům, začíná se zpochybňovat její autorita, její motivace i samotní lidé, kteří v ní působí.
Jenže takhle právní stát fungovat nemůže.
Ústavní soud není servisní organizací vlády ani parlamentní většiny. Jeho úkolem není potvrzovat politická rozhodnutí, která se právě někomu hodí. Jeho úkolem je posuzovat věci podle ústavy a platného práva. A to bez ohledu na to, komu se výsledek líbí.
Samozřejmě lze s rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlasit. Lze polemizovat s jeho argumentací, kritizovat jednotlivé nálezy a diskutovat o tom, zda soud zvolil správný výklad zákona. To všechno k demokracii patří.
Něco úplně jiného je ale vytvářet atmosféru, v níž se soudci stávají terčem politických útoků jen proto, že jejich rozhodnutí nevyhovuje momentální vládní většině.
A Andrej Babiš je v tomto ohledu zvláštní kapitolou. S českou justicí má dlouholeté osobní zkušenosti, především z kauzy Čapí hnízdo, ale také ze sporů souvisejících s jeho střetem zájmů a holdingem Agrofert. Soudní rozhodnutí, která mu nevyhovují, opakovaně označuje za politicky motivovaná a hovoří o politických procesech.
A nyní přichází mimořádně výmluvný paradox. Babiš se v kauze Čapí hnízdo vyhnul pokračování trestního řízení díky rozhodnutí Poslanecké sněmovny, která ho v březnu 2026 nevydala k trestnímu stíhání. Jeho spoluobžalovaná Jana Nagyová takovou ochranu neměla. Dne 31. srpna 2026 jí Vrchní soud v Praze pravomocně potvrdil tříletý podmíněný trest a peněžitý trest půl milionu korun. Babiš následně rozsudek označoval za výsledek politického procesu a hovořil o mafii, která posílá lidi do vězení na objednávku. Soudcovská unie ho vyzvala, aby svá závažná tvrzení doložil, nebo se podobných výroků zdržel.
Tady už nejde jen o nesouhlas s konkrétním rozsudkem. Jde o veřejné zpochybňování důvěryhodnosti celého soudnictví. A to z úst člověka, který stojí v čele vlády.
Nejde přitom o to, že by politici nesměli kritizovat soudy. Samozřejmě smějí. Ale je rozdíl mezi věcnou kritikou soudního rozhodnutí a tvrzením, že soudci rozhodují na objednávku nebo že jde o jakousi justiční mafii. Taková slova mají od předsedy vlády zvláštní váhu a také zvláštní odpovědnost.
A právě to je podstata problému. Nejde jen o Josefa Baxu, Andreje Babiše nebo jeden konkrétní soudní případ. Jde o respekt k instituci, která má být jednou z pojistek demokratického státu.
Politici, kteří se ještě nedávno dovolávali rychlého rozhodnutí Ústavního soudu a přijímali jeho autoritu, by si měli uvědomit jednu jednoduchou věc: pravidla demokratického státu platí i tehdy, když se nám jejich výsledek nelíbí.
Jinak totiž nejde o respekt k právnímu státu. Jde pouze o respekt k vlastním politickým zájmům.
