Článek
Občas mám pocit, že jsme po roce 1989 udělali jednu zásadní chybu. Nechali jsme si namluvit, že když českou fabriku koupí Němec, Francouz nebo Američan, tak nám ji vlastně ukradl. Je to pěkná představa. Má jen jednu drobnou vadu: poněkud opomíjí skutečnost, že ta fabrika měla po čtyřiceti letech socialismu často sice obrovské haly, tisíce zaměstnanců a tradici sahající do první republiky, ale poněkud méně už kapitálu, moderní technologie, marketingu a zkušeností s tím, že zákazník může jednoduše říct: „Děkuji, koupím si to jinde.“ Československý podnik byl zvyklý na poněkud zvláštní druh konkurence. Výrobní plán byl splněn, pětiletka pokračovala, odběratel byl většinou někde přidělen a hlavní problém spočíval v tom, aby sehnal člověk součástku, která právě nebyla na skladě.
A pak přišel rok 1989. Najednou se ukázalo, že svět se na naše výrobní plány neptá. A především se ukázalo něco nepříjemného: - výrobní kapacita není totéž co konkurenceschopnost. Po revoluci jsme zdědili průmyslovou ekonomiku, která byla v mnoha oborech technologicky i organizačně zastaralá. Měli jsme továrny, kvalifikované lidi a tradici, ale svět nám za těch „čtyřicet let budování světlých zítřků“ hodně utekl.
A tak přišla otázka: „Proč jsme to všechno prodali Západu?“ Možná by byla přesnější jiná: „Kdo to měl zaplatit, modernizovat a naučit prodávat ve světě, kdyby to Západ nekoupil?“ A za co? Za peníze, které podnik neměl? Za technologie, které neměl? Za manažery, kteří celý život řídili podnik podle státního plánu? A hlavně – komu bychom to vlastně prodávali?
Jedním z nejlepších příkladů je mladoboleslavská Škoda. Dnes je téměř komické představovat si, že spojení s Volkswagenem bylo pouze aktem kolonizace českého průmyslu. Volkswagen nepřinesl jen peníze. Přinesl výrobní systém, technologie, vývoj, kontrolu kvality, globální distribuční síť a především přístup na světový trh. Výsledek známe. Škoda nezmizela. Naopak se z ní stal jeden z významných evropských výrobců automobilů.
Existovala ovšem i jiná cesta: „Zvládneme to sami.“ To zní krásně. Jenže mezi „máme tradici“ a „jsme schopni přežít na světovém trhu“ je asi takový rozdíl jako mezi tím mít recept na svíčkovou a provozovat restauraci v Paříži. Poldi Kladno, LIAZ, ČKD a řada dalších tradičních podniků se dostaly do obrovských problémů. A nebylo to vždy proto, že by neuměly vyrábět. Umět vyrábět totiž po roce 1989 přestalo stačit. Musely umět vyrábět levněji, lépe, rychleji a hlavně něco, co chce někdo na druhém konci světa skutečně koupit. Poldi je toho krásným příkladem. Značka měla tradici, jméno i kvalifikované lidi. Jenže tradice bohužel není účetní položka. Podnik potřebuje kapitál, technologie, odběratele a schopnost reagovat na světový trh. Ano, velká část českého průmyslu se dostala do rukou zahraničního kapitálu. Ano, část zisku odcházela a odchází do zahraničí. Ano, privatizace devadesátých let měla řadu vážných problémů. To všechno je legitimní předmět kritiky.
Ale tvrdit, že bychom si po roce 1989 jednoduše ponechali všechny podniky (nebo alespoň ty klíčové) v českých rukou a ony by se postupně samy staly konkurenceschopnými světovými firmami, je trochu jako věřit, že když máte nekvalitní auto s dlouhou tradicí, samotné vlastnictví z něj automaticky udělá vůz schopný konkurovat nejmodernějším kvalitním modelům. Tradice totiž sama o sobě není investice. Stejně jako vám český původ auta nezmodernizuje motor, nepřidá nové technologie ani nezíská zákazníky na světovém trhu. A tady už podle mě není problém v tom, že by tomu člověk nemohl rozumět. Základní princip je až směšně jednoduchý: Když nemáte kapitál, technologie, know-how a přístup na světový trh, samotné vlastnictví továrny vám je nevykouzlí. Člověk samozřejmě může tuto skutečnost odmítat. Může nostalgicky vzpomínat na „naše fabriky“ a tvrdit, že jsme toho mohli hodně vyrábět sami. Ale potom by měl vysvětlit, z čeho by se to zaplatilo a komu bychom to prodávali. Po třiceti letech už to není otázka složité ekonomické teorie. Je to především schopnost pochopit rozdíl mezi tím něco vlastnit a umět s tím vydělávat peníze. Nebyl to souboj Čechů proti Západu, ve skutečnosti to bylo mnohem méně romantické. Na jedné straně stály podniky s továrnami, zaměstnanci, značkami a tradicí. Na druhé straně svět s kapitálem, technologiemi, marketingem, distribučními sítěmi a zkušeností s tržním prostředím. Bylo tedy logické, že se tyto dvě věci začaly spojovat. Takže ano: část českého průmyslu jsme prodali. Ale část českého průmyslu jsme také díky tomu zachránili před tím, aby se stal muzeem průmyslové historie. A to je trochu rozdíl. Možná nebyl největší problém v tom, že do českých fabrik přišel západní kapitál. Možná byl problém v tom, že jsme si po čtyřiceti letech plánovaného hospodářství namlouvali, že vlastnictví továrny automaticky znamená schopnost továrnu úspěšně provozovat.
Nestačí totiž vlastnit fabriku. Musíte mít také komu prodat její výrobky. A svět po roce 1989 bohužel neodebíral zboží z politické solidarity.
A tak se některé české továrny staly součástí nadnárodních koncernů.
Jiné se staly vzpomínkou.
A některé se staly jen velmi drahou lekcí z ekonomie.
