Článek
Starlink, NATO a cena evropské bezpečnosti
Protože kritické myšlení není sprosté slovo.
V politice se často říká, že státy nemají přátele, pouze zájmy. Je to věta, která zní realisticky a zkušeně. Jenže kdyby platila bez výjimky, žádné skutečné spojenectví by nemohlo existovat.
Spojenectví totiž není jen smlouva podepsaná v době, kdy se to všem vyplatí. Je to především důvěra, že partner nezmění pravidla ve chvíli, kdy se situace stane nepříjemnou nebo obchodně nevýhodnou.
A právě zde se nabízí otázka, kterou by si Evropa měla klást čím dál častěji: Můžeme se na Ameriku spolehnout, pokud se bezpečnost začne posuzovat především podle momentálního politického a ekonomického prospěchu?
Kdo vypnul signál?
V říjnu 2026 vyvolaly rozporuplné zprávy o omezení satelitních služeb využívaných ukrajinskou armádou další otázky ohledně americké podpory Ukrajině. Podle zdrojů citovaných agenturou Reuters přišel pokyn omezit vojenský systém Starshield z prostředí Bílého domu. Jiná vyjádření však odpovědnost připisovala společnosti SpaceX a jejímu majiteli Elonu Muskovi. Ministr zahraničí Marco Rubio tvrdil, že rozhodování o přístupu ke Starlinku je věcí firmy, nikoli Bílého domu. Jednotná, veřejně doložená verze událostí tak zůstávala nejasná. Reuters, 16. října a Reuters, 21. října 2026
Je důležité rozlišovat mezi Starlinkem, komerční satelitní službou, a Starshieldem, jeho vojenskou verzí určenou pro vládní využití. Podstata problému je však širší než technické nastavení satelitního připojení: závislost ukrajinské obrany na systému, jehož dostupnost mohou ovlivnit rozhodnutí americké politiky nebo soukromé společnosti.
Člověk by skoro nabyl dojmu, že ve Washingtonu není problém s vypnutím signálu, ale s tím, kdo bude přistižen u vypínače.
Pokud je strategicky důležitá vojenská infrastruktura závislá na rozhodnutí jediné firmy či úzkého okruhu lidí, nejde jen o technickou otázku. Je to otázka odpovědnosti, předvídatelnosti a důvěry mezi spojenci.
A právě důvěra se buduje dlouho, ale ztratit se může během jediného rozhodnutí.
Článek 5: bezpečnostní záruka, nebo ceník?
Pro Evropu je zásadní ještě jiná otázka: co znamená spojenectví s Amerikou v době, kdy její prezident přistupuje k zahraniční politice především jako k vyjednávání o výhodách?
Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanoví, že ozbrojený útok na jednoho člena NATO se považuje za útok na všechny. Neznamená to však, že každý spojenec musí automaticky reagovat totožným vojenským způsobem. Každý přijímá taková opatření, která považuje za nutná, včetně možnosti použití ozbrojené síly. NATO – kolektivní obrana a článek 5
Právě proto je politická důvěryhodnost amerických závazků tak důležitá. Smlouva je základ, ale její praktická síla závisí také na tom, zda protivník věří, že spojenci budou ochotni jednat.
Pokud se bezpečnost začne veřejně posuzovat výhradně podle toho, kdo kolik zaplatil a jakou výhodu z toho získal, může to oslabit jistotu, na níž obrana celé aliance stojí.
Evropa samozřejmě musí investovat do vlastní obrany a nést větší díl odpovědnosti. To ale není totéž jako proměnit kolektivní bezpečnost v obchodní službu.
Článek 5 není ceník bezpečnosti. A důvěra spojenců není zboží, které lze jednou prodat a podruhé koupit zpět.
Pro Českou republiku to není akademická debata. Naše bezpečnost nestojí jen na počtu tanků, letadel nebo na výši obranného rozpočtu. Stojí také na vědomí, že případná agrese proti jednomu spojenci nebude ostatními považována za příležitost k výhodnému obchodu.
A co zbyde na menší státy?
Představa, že by Spojené státy, Rusko a Čína mohly jednat o uspořádání světa bez plnohodnotné účasti menších států, není jen otázkou diplomatického protokolu. Je to otázka samotného principu, na němž stojí mezinárodní řád.
Pokud si velmoci začnou rozdělovat sféry vlivu a menší země budou považovat za pouhé objekty dohody, co potom zbývá ze suverenity? A jakou hodnotu má právo rozhodovat o vlastní budoucnosti, když se stane předmětem vyjednávání mezi silnějšími?
Pro Česko je to obzvlášť citlivé téma. Naše historická zkušenost připomíná, že dohody uzavřené nad hlavami menších národů mohou mít dlouhodobé následky. Ne každá dnešní situace je opakováním minulosti, ale právě proto bychom neměli zapomínat, proč je důležité, aby o nás nebylo rozhodováno bez nás.
Mír mezi velmocemi může být pro svět přínosem. Pokud však vznikne na úkor svobody jiných zemí, nemusí přinést bezpečnější svět. Může pouze odložit další konflikt a přesunout jeho cenu na ty, kteří měli při rozhodování nejméně hlasu.
Spojenectví se pozná v těžké chvíli
Bylo by chybou předpokládat, že Evropa může svou bezpečnost jednoduše přenechat Spojeným státům. Musí posilovat vlastní obranu, rozvíjet schopnosti a nést odpovědnost za svou budoucnost.
Stejně chybná by však byla představa, že spojenectví je jen další obchodní smlouvou, kterou lze přehodnotit podle momentálního výnosu. Obrana demokratických zemí stojí na společných zájmech, ale také na důvěře, předvídatelnosti a respektu k dohodnutým závazkům.
Amerika a Evropa se mohou přít o peníze, priority i rozdělení odpovědnosti. To je legitimní. Co by však neměly ztratit, je vědomí, že bezpečnost jednoho spojence souvisí s bezpečností ostatních.
Spojenectví má největší cenu právě tehdy, když se přestane vyplácet jako obchod.
A pokud má mít slovo „spojenectví“ v dnešním světě ještě nějaký význam, pak musí platit i ve chvíli, kdy se přestane vyplácet.
