Článek
Motoristé sobě, nebo sami sobě?
Protože kritické myšlení není sprosté slovo.
Filip Turek s nezbednou pravicí, zálibou v provokacích a házením jídla na cíl. Petr Macinka, který si z politického vystupování občas dělá přehlídku osobních výpadů, a jeho výroky o lidech, kteří podle něj zřejmě nejsou tak docela „v pořádku“. Bývalý agent StB Oto Klempíř. Problematická personální rozhodnutí v oblasti ochrany životního prostředí. A v pozadí sponzoři, jejichž minulost připomíná divoké devadesátky.
Tohle všechno se postupně skládá do obrazu politického uskupení, které si říká Motoristé sobě. Člověk by skoro řekl, že název sedí dokonale. Otázkou ovšem je, zda jde o motor politické změny, nebo spíše o zpátečku vydávanou za cestu vpřed.
Opravdu by mě zajímalo, kdo jsou lidé, kteří se rozhodli dát Motoristům svůj hlas.
Pokud jsou právě tohle hodnoty, které část voličů přesvědčily, pak máme důvod k obavám. Politika totiž není reality show, v níž vítězí ten, kdo dokáže vyvolat největší rozruch. Je to především odpovědnost za veřejné peníze, státní instituce, životní prostředí i lidi, kteří nesou důsledky politických rozhodnutí.
A právě tady začíná být celá záležitost podstatně vážnější.
Když chybí jeden papír, ale odpovědnost se vytrácí
Případ téměř 600 tisíc tun odpadu na haldě Heřmanice v Ostravě vyvolává závažné otázky o fungování státní správy a ochraně veřejného zájmu.
Ministerstvo životního prostředí zpochybnilo znalecké posudky mimo jiné kvůli chybějící takzvané doložce znalce – potvrzení, že si znalec uvědomuje svou odpovědnost za obsah posudku a možné právní následky nepravdivých údajů. Nejde o formalitu, kterou lze automaticky považovat za zbytečnou. Otázkou však je, zda právě tento nedostatek měl vést k takovému výsledku, jaký následoval.
Ministerstvo posudky zpochybnilo a případ zastavilo, aniž byl určen viník. Seznam Zprávy navíc upozornily, že úředník, který o věci rozhodoval, převzal do rozhodnutí celé pasáže z obhajoby společnosti Ridera Bohemia. Podle informací serveru měl také dostat od nadřízených předpřipravenou podobu výsledného rozhodnutí.
To už není jen otázka chybějícího listu papíru. Je to především otázka důvěry v instituce, které mají chránit veřejný zájem a důsledně prověřovat možné pochybení. Jestliže jsou odborné posudky zpochybněny kvůli formálním nedostatkům a současně vznikají pochybnosti o nezávislosti rozhodování, veřejnost má právo požadovat jasné odpovědi.
Kde v tom všem zůstává ochrana životního prostředí? Kdo ponese odpovědnost za případné následky? A proč má občan po takovém rozhodnutí více otázek než odpovědí?
Případ původně vyšetřovala Česká inspekce životního prostředí. Ministerstvo si jej následně převzalo a rozhodlo o zastavení. Pokud má být ochrana životního prostředí skutečnou prioritou, a nikoli jen položkou v politickém programu, měli bychom očekávat maximální pečlivost a transparentnost. Ne situaci, v níž se odpovědnost nakonec rozplyne v administrativním procesu.
Inkluze podle Macinky: kdo to má v hlavě v pořádku?
Další ukázku politického uvažování předvedl Petr Macinka při svém vyjádření o inkluzi:
„Inkluze znamená, i když je někdo třeba tělesně postižený nebo s tělesným handicapem a v hlavě to má v pořádku, tak samozřejmě by byla hloupost, a to jsem říkal vždycky, ho odsouvat do nějaké třídy.“
Zkusme pominout politické nálepky a zaměřit se na samotný obsah výroku. Pokud je podle Macinkovy logiky správné neoddělovat dítě s tělesným postižením, pokud má intelekt v pořádku, co potom děti s mentálním postižením? Děti s autismem? Děti se specifickými poruchami učení nebo dalšími vzdělávacími potřebami?
Právě v tom spočívá problém podobného vyjadřování. Děti se nepřímo rozdělují na ty, které jsou podle jakéhosi nevyřčeného měřítka „v pořádku“, a na ty ostatní. Jenže vzdělávání není soutěž o to, kdo odpovídá představě politika o normálním člověku.
To samozřejmě neznamená, že inkluze musí být za všech okolností a bez výhrad správným řešením. Naopak, její podoba a výsledky si zaslouží otevřenou a odbornou debatu. Jako člověk, který školství zná z vlastní pedagogické praxe, vím, že je nutné zohledňovat potřeby konkrétních dětí, možnosti škol, připravenost učitelů i dostupnost odborné pomoci. Někdy může být nejlepší běžná třída s kvalitní podporou, jindy specializované prostředí.
Rozhodovat by měly potřeby dítěte, odborné posouzení a reálné podmínky vzdělávání, nikoli politické slogany. To vyžaduje znalosti, citlivost a schopnost rozlišovat. Rozhodně ne dělení dětí na ty, které to mají v hlavě v pořádku, a na ty, u nichž o tom budeme pochybovat.
Od politika, který chce ovlivňovat podobu školství, bych očekával především pochopení jeho složitosti a respekt k dětem i jejich rodičům. Nikoli výroky, které zbytečně zraňují a zjednodušují problém, jenž žádá promyšlená řešení.
A co na to voliči?
Každá politická strana může mít ve svých řadách člověka, který udělá chybu. Rozhodující však je, jak se k ní postaví. Zda přijme odpovědnost, vysvětlí své kroky a vyvodí důsledky, nebo začne všechno relativizovat a kritiky označovat za nepřátele.
U Motoristů se opakovaně setkáváme s obrazem politiky, v níž provokace přehlušuje obsah, osobní výstřelky zastíní odbornou debatu a důležité otázky se ztrácejí pod nánosem mediálních přestřelek.
A že se jejich představitelé umějí postarat o rozruch i mimo politickou arénu, předvedli také ve Strážnici. Na folklorním festivalu si ministr kultury Oto Klempíř a následující den i Petr Macinka vyslechli od publika vypískání. Člověk by řekl, že když už se politici vydají mezi lidi, budou se snažit získat jejich sympatie. Naši dva točvolanti ovšem zřejmě vsadili na jinou strategii. Alespoň v jedné disciplíně tak předvedli pozoruhodnou jednotu: když už se píská, tak na oba! Folklor je zkrátka folklor a publikum není stranická konference, kde se potlesk někdy očekává předem.
Zatímco podobné epizody mohou být námětem k úsměvu, skutečné důsledky politických rozhodnutí už tak zábavné nejsou. Problém nastává ve chvíli, kdy tito lidé rozhodují o životním prostředí, vzdělávání a fungování státních institucí. A když se k tomu přidají pochybnosti o transparentnosti rozhodování, nelze se spokojit s mávnutím ruky.
Volič má samozřejmě právo volit, koho chce. Stejně tak má ale veřejnost právo ptát se, co vlastně zvolená strana nabízí kromě protestu proti zavedeným pořádkům, mediálního rozruchu a několika výrazných tváří.
Motoristé jsou podle mě jeden velký politický omyl. Ne proto, že by se o nich nemělo diskutovat, ale proto, že jejich dosavadní působení vyvolává vážné pochybnosti o tom, zda za hlasitými gesty stojí také odpovídající míra odbornosti, odpovědnosti a respektu k ostatním.
A tak se vracím k původní otázce: Co vlastně voliče Motoristů přesvědčilo? Program? Konkrétní výsledky? Odbornost jejich představitelů? Nebo jim stačí, že někdo umí pořádně bouchnout do stolu, urazit protivníka a vyvolat skandál?
Pokud je to to poslední, pak problém není jen v samotných Motoristech. Je také v představě části společnosti, že politika má být především zábavná, konfliktní a bez zábran.
Jenže stát není cirkus a ministerstvo není kabina pro účinkující. A když se do čela důležitých institucí dostávají lidé, jejichž veřejné vystupování přitahuje více pozornosti než jejich konkrétní výsledky, nemůžeme se divit, že se nakonec někdo přestane smát.
Protože některé politické experimenty nejsou k smíchu. A jejich účet neplatí ti, kteří je předvádějí, ale my všichni.
