Československo a Polsko ve společném státě: Malé „NATO“ nás mělo chránit před velmocemi

Na podzim roku 1939 prožíval československý i polský národ nejtěžší chvíle své moderní historie. Polsko bylo během několika týdnů rozdrceno vojenskou agresí nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu, zatímco z českých zemí udělal Adolf Hitler už o několik měsíců dříve Protektorát Čechy a Morava.

Poláci si rychle uvědomili, že malý stát sevřený mezi Německem a Sovětským svazem sám o sobě nemá šanci přežít. Začali se proto ohlížet po spojenci, který by jim v případném dalším konfliktu pomohl jejich zemi ubránit. Pro svůj záměr si překvapivě vybrali Československo, přestože s ním měli nevyřízené územní spory.

K prvnímu kontaktu došlo už v polovině října 1939 v Paříži. O schůzku požádal generál Władysław Sikorski, předseda nově ustavené polské exilové vlády. Jeho protějškem byl Edvard Beneš, který v Paříži tehdy budoval základy československého exilového odboje. Sikorski mu předložil myšlenku vybudovat ve střední Evropě silný společný stát, který by dokázal čelit jakékoli agresi ze západu i východu. Rozhovory zůstaly neoficiální – Československo tehdy ještě nemělo exilovou vládu uznanou západními spojenci, a tedy ani mandát k formálním závazkům.

Zlom přišel s pádem Francie v létě 1940. Exilové vlády se přesunuly do Londýna a Británie v červenci 1940 konečně oficiálně uznala československou exilovou reprezentaci. Cesta k formálním jednáním byla otevřená. Už 11. listopadu 1940 obě vlády slavnostně vyhlásily záměr vytvořit po válce konfederaci. Měl to být volný svazek samostatných států se společnou zahraniční, obrannou a hospodářskou politikou – něco na způsob dnešní Evropské unie, jen s užšími vazbami.

Polští a českoslovenští odborníci začali konkrétní podobu společného státu rozpracovávat v roce 1941. Poláci chtěli oba národy co nejvíce stmelit pomocí personální unie – tedy, že by oba státy měly jednoho společného panovníka. V jeho rodu se měla vládnoucí moc dědit, což měla být záruka stability. Současně měl monarcha vystupovat jako nadstranická autorita, která by urovnávala případné politické roztržky mezi českou a polskou vládní reprezentací. I další vládní orgány měly mít nastavené pravomoci tak, aby stát co nejvíce spojovaly.

Pro Poláky to byly bezproblémové návrhy. Pro československou stranu noční můra. Nadvláda Habsburků nad českými zeměmi byla ještě v živé paměti, návrat k monarchii proto nepřicházel v úvahu. Nakonec zvítězila česká představa – žádný král, žádné silné nadstátní orgány. Suverenita národních vlád a parlamentů zůstala zachována. Na začátku roku 1942 tak mohly obě strany podepsat Deklaraci o zásadách konfederace. Zamýšlený společný stát měla řídit Konfederační rada, která měla sjednocovat přijaté vládní zákony a koordinovat zahraniční politiku. Obě země se zavazovaly, že neuzavřou žádné mezinárodní smlouvy bez vědomí toho druhého.

Hospodářský plán konfederace počítal s jednotným trhem a měnou, kterou si sice měly vydávat národní banky, ale jejich vzájemný kurz měl být natrvalo zafixován – podobně jako kdyby obě měny měly vždy stejnou hodnotu. Sjednocená měla být i železniční, silniční, letecká a poštovní síť.

Plány šly ještě dál: vnitrozemské Československo mělo získat přístup k polským přístavům a právo provozovat vlastní obchodní flotilu pod československou vlajkou.

Pro běžné obyvatele by nová konfederace znamenala nevídanou svobodu: mezi Československem a Polskem měl platit volný pohyb bez nutnosti prokazovat se pasem či vízem, lidé by se mohli volně usazovat, pracovat a studovat na druhé straně hranice. Výjimkou měli být občané německé národnosti – ti měli přijít o občanská práva, což odpovídalo tehdejším plánům na poválečné vysídlení německého obyvatelstva ze střední Evropy.

Velký důraz se kladl na obranu a armádu. V době míru měl přípravu obrany řídit společný generální štáb. Národní armády měly zůstat samostatné, ale sdílely by výcvik, organizační předpisy i výzbroj. V případě napadení jednoho ze států mělo vzniknout společné vrchní velení v čele s jediným hlavním velitelem.

Slibně rozjetý projekt začal vnitřně rozleptávat spor o Záolží, což je průmyslově a strategicky významné území na levém břehu řeky Olše. Obě země je považovaly za své. V roce 1919 o ně dokonce bojovaly v sedmidenní válce. Tehdy konflikt skončil bez jasného vítěze. V říjnu 1938, když Německo obsazovalo Sudety, využilo Polsko situace a vydalo Československu ultimátum, že má Záolží odstoupit Polsku.Československá vláda pod tlakem okolností ultimátum přijala a sporné území obsadila polská armáda.

Přestože obě exilové reprezentace v listopadu 1940 daly jasně najevo, že staré křivdy jsou zapomenuty, v zákulisí ze svých územních nároků neslevily ani metr čtvereční. Dokazuje to i tajná korespondence z února roku 1941, kdy Władysław Sikorski napsal prezidentu Benešovi nekompromisní dopis. Jeho postoj byl tvrdý, chtěl Polsko v předválečných hranicích. To znamenalo, že celé Těšínsko zůstane polské. Edvard Beneš odpověděl stejně neústupně. Československo trvá na předmnichovských hranicích a navrácení české části Těšínska. Místo hledání kompromisu tak pod povrchem oficiálních přátelství probíhal nesmiřitelný teritoriální zápas.

Kromě Těšínska podkopával projekt konfederace i zásadní spor o to, jak se postavit k sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi. Generál Sikorski chtěl nejprve vytvořit pevný česko-polský blok a teprve z pozice jeho kolektivní síly mělo začít vyjednávání s Moskvou o poválečném uspořádání hranic. Po útoku Německa na Sovětský svaz dokonce vznesl požadavek, aby sovětská armáda na území budoucí konfederace vůbec nevstupovala – obával se, že s sebou přinese komunistickou revoluci.

Prezident Edvard Beneš však prosazoval krédo „Nesmíme mít Rusy proti sobě“ a odmítal cokoliv podniknout bez předchozího sovětského souhlasu. Tímto přístupem ovšem předal Moskvě faktické právo veta nad celým projektem. Stačilo, aby Moskva řekla ne – a Československo by jednání ukončilo.

Oficiální veto Kremlu přišlo v létě 1942. Sovětský velvyslanec u londýnských exilových vlád Alexandr Bogomolov jasně sdělil: Moskva jakýkoli česko-polský svazek odmítá. Zatímco Poláci chtěli v budování aliance pokračovat i přes odpor Kremlu, Beneš dal jasně najevo, že pro Československo jsou vztahy s Moskvou důležitější než konfederace. Celý projekt tím fakticky skončil.

Formální tečka přišla v dubnu 1943. Němci tehdy ohlásili, že v Katyňském lese nedaleko Smolenska byly nalezeny hromadné hroby s ostatky tisíců polských důstojníků. Podle dokumentů zajištěných na místě všichni zemřeli v době, kdy tuto oblast ovládal Sovětský svaz. Sověti ovšem vinu ihned odmítli a prohlásili, že masakr provedli Němci. Poláci požadovali nezávislé vyšetření tohoto zločinu. Stalin reagoval razantně – přerušil s polskou exilovou vládou veškeré diplomatické styky. (Pravda vyšla najevo až v roce 1990, kdy sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že v Katyňském lese vraždila sovětská tajná policie NKVD.)

Pro prezidenta Beneše znamenal tento rozkol definitivní konec. Dne 17. května 1943 oficiálně oznámilo exilové ministerstvo zahraničí, že Československo odstupuje z jednání o konfederaci. Místo konfederace s Polskem začali českoslovenští diplomaté připravovat smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. Sen o společném státě byl pohřben.

Neschopnost překonat sousedské spory tak Stalinovi usnadnila práci. Střední Evropu mohl ovládnout s mnohem menším úsilím, než kdyby se mu do cesty postavil silný blok národů, které už moc dobře věděly, jaké to je být vydán napospas agresivní velmoci.

ZUZIAK, Janusz: Z polsko-czechosłowackich rozmów na temat konfederacji w latach 1938–1943. In: Res Politicae XI, Częstochowa 2019, s. 23–52.

NĚMEČEK, Jan: Československo-polská (kon)federace jako téma česko(slovensko)-polského diskursu In: Historia Slavorum Occidentis 2025, roč. 15, č. 2, s. 15–28.

ŠŤOVÍČEK, Ivan (ed.) a VALENTA, Jaroslav (collab.). Československo-polská jednání o vytvoření konfederace 1939–1944: československé diplomatické dokumenty. Praha 1994.