Major Zeman: Jak nám přepsali dějiny – a proč jsme tomu věřili

Nad zasněženou krajinou u Chebu hřmí motory dvou armádních vrtulníků. Je chladné prosincové ráno roku 1974. V armádních strojích se nepřesunují vojáci v plné polní. Sedí v nich skupina filmařů a herců, kteří natáčí seriál Třicet případů majora Zemana.

Letí s nimi i obávaný ministr vnitra Jaromír Obzina. Cílem je zámeček ve Starém Hrozňatově, kde na umělce čeká kaviár, slavnostní přípitky a hudba.

Proč taková okázalá veselice pro filmový štáb? Odpověď je prostá: je to odměna pro lidi, kteří na výbornou plnili zadání ministerstva vnitra. Natočit seriál, ve kterém „lidový policista“ vrátí příslušníkům Sboru národní bezpečnosti vlídnou tvář.

Po okupaci v roce 1968 a vlně perzekucí potřeboval režim zoufale přesvědčit veřejnost, že může svým bezpečnostním složkám důvěřovat. A televize – médium, které v sedmdesátých letech sledovala prakticky každá československá domácnost – byla tou nejúčinnější zbraní.

Seriál o majoru Zemanovi byl vlastně státní zakázkou k 30. výročí osvobození Československa a vzniku SNB. Na jeho počátku nebyl tvůrčí nápad, ale interní dokument ministerstva vnitra. A náčelník jeho tiskového odboru - plukovník Jan Kovář.

Tento muž nebyl žádný literát. Měl za sebou dlouholetou praxi vedoucího cenzora a v srpnu 1968 se dokonce podílel na rozšiřování tiskovin okupantů.

Jeho odbor přímo řídil časopis Signál a systematicky ovlivňoval autory kriminálních příběhů. Kovářovi lidé – často bývalí příslušníci StB – se stali skutečnými dramaturgy seriálu.

Třicet dílů – třicet let – třicet příležitostí ukázat divákům, že komunisté byli vždy ti správní. Scénář byl hotový. Hledal se režisér, který to dokáže natočit tak, aby tomu diváci uvěřili.

Volba padla na Jiřího Sequense, zkušeného tvůrce populárních akčních filmů. Sequens po nabídce skočil s nevídaným zápalem, ale rozhodně nebyl jen ochotným vykonavatelem příkazů.

Odmítl plán ministerstva, aby na seriálu pracovalo více režisérů, a požadoval absolutní kontrolu nad celým projektem. Hrozil, že pokud ji nedostane, zakázku nepřijme. Ministerstvo ustoupilo – Sequense podpořil i sám ministr Obzina.

Dostal k dispozici téměř neomezené finanční prostředky. A dokázal toho využít – jeden díl seriálu vyšel na 1,5 milionu korun. Na tehdejší dobu to byla astronomická suma.

Do role majora Zemana si vybral Vladimíra Brabce a práce na přetváření našich dějin mohla začít. Které historické okamžiky trpěly nejvíce?

Manipulace padesátých let v seriálu fungovala geniálně jednoduše: tvůrci nic nepřekrucovali – prostě celou éru nahradili úplně jiným příběhem. Tam, kde ve skutečnosti probíhal tvrdý komunistický teror, major Zeman rozkrýval špionážní sítě a chránil mladý socialistický stát před údajnými útoky západních agentů.

Diváci prostě sledovali napínavou detektivku a nikdo jim neřekl, co se ve skutečnosti dělo v padesátých letech.

Seriál mlčel o vykonstruovaných procesech, jako byl ten s generálem Heliodorem Píkou (popraven 1949) nebo s Miladou Horákovou (popravena 1950). Neukázal vynucená přiznání, vyšetřovny StB ani tisíce lidí v pracovních táborech a stovky v celách smrti.

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla pro tvůrce seriálu nejtěžší oříšek. Národ z ní měl stále živé trauma a přítomnost cizích vojsk nešlo jednoduše zamlčet – to by diváci neuvěřili.

Tvůrci proto v klíčové epizodě Štvanice celý příběh roku 1968 přerámovali. Namísto vyprávění o potlačené svobodě vytvořili obraz chaosu, ve kterém jsou „poctiví komunisté“ pronásledováni zdivočelým davem.

Pražské jaro bylo vykresleno jako kontrarevoluční spiknutí. V tomto podání sovětské tanky vlastně přijely socialismus zachránit.

Dnes je epizoda Štvanice symbolem seriálové falzifikace dějin.

Poslední díly se natáčely v letech 1978 a 1979 – v době, kdy už dva roky existovala Charta 77. Původní scénář posledního dílu nesl název Lišky mění srst. Už samotný název prozrazoval, co měl divák pochopit: disidenti nejsou bojovníci za svobodu, jen staří nepřátelé, kteří „převlékli kabát“.

Jenže tady se režisér Sequens vzepřel. Natáčení politického dílu o disidentech odmítl. Chtěl točit klasickou detektivku – žádnou ideologickou agitku. Ministerstvo zuřilo. Sequensův návrh interně označilo za „apolitický a nesoučasný“.

Výsledkem byl kompromis. Poslední díl dostal název Růže pro Zemana a obsahoval postavy i dějové prvky z původních Lišek, ale zasazené do Sequensovy detektivní šablony.

Politická ostří se otupila – ale základní sdělení zůstalo: bezpečnostní složky chrání národ před rozvratem zevnitř. Vždy chránily a vždy budou.

Sledovanost seriálu se pohybovala mezi 87 a 94 procenty. Představitelé televize sami přiznávali, že Zeman diváky „namlsal“ a ti se „nemohou dočkat“ dalších epizod.

A právě v tom spočívala geniálnost manipulace: špičkoví herci a napínavé kriminální zápletky posloužily jako obal, ve kterém diváci spolkli i ty nejhorší politické lži, aniž by je jako lži vnímali.

Jak moc to fungovalo? V únoru 1976 napsala jedna divačka nadšený dopis, ve kterém o Zemanovi uvedla, že je „tak milá, působivá, opravdová postava, že si tohoto hrdinu musí každý oblíbit“. A dodala, že Zemanovi věří „každé slovo, každý krok“. K dopisu přiložila oslavnou báseň s názvem Majoru Zemanovi: Poděkování, ve které slibovala: „Bránit budem to, co dal's nám, majore Zemane!“

Tato žena nepsala o skutečném policistovi. Psala o fiktivní postavě, kterou vymysleli důstojníci ministerstva vnitra. A přesto jí věřila každé slovo.

Na domácí scéně rozdělil seriál společnost na dvě skupiny. Jedna v Zemanovi viděla napínavou kriminálku a politický podtext ignorovala. Druhá seriál odmítla právě pro jeho tendenčnost. Problém byl v tom, že první skupina byla nesrovnatelně větší.

Seriál se na českých televizních stanicích vysílá dodnes, většinou bez jakéhokoliv historického komentáře. Pro mladší generace se stal „retrozábavou“ – v internetových diskusích bývá označován za „kultovní“, jako by šlo o nevinnou nostalgii.

Diváci, kteří neznají pozadí vzniku seriálu, sledují napínavou retro kriminálku a netuší, že scénáře vznikaly pod dozorem důstojníků ministerstva vnitra. A právě v tom je ta největší ironie: nejúčinnější propaganda je ta, kterou si pustíte dobrovolně – a ještě u ní tleskáte.

Juraj Kalina: RŮŽIČKA, Daniel: Major Zeman – propaganda nebo krimi? Zákulisí vzniku televizního seriálu. Pamäť národa 1/2006, s. 90-92.

BLAŽEK, Petr – CAJTHAML, Petr – RŮŽIČKA, Daniel: Kolorovaný obraz komunistické minulosti. Vznik, natáčení a uvedení 30 případů majora Zemana. In: KOPAL, Petr (ed.): Film a dějiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, s. 276–294.

Jiřina Dvořáková : Jak se točil seriál „Třicet případů majora Zemana“. Internetová verze sborníku AMV 1/2003, s.91-99.