Americké varování před únorem 1948 zůstalo v šuplíku. Bylo příliš drsné

Na stůl amerického ministra zahraničí George C. Marshalla dorazila koncem června 1947 zpráva s číslem 2525. V Praze ji počátkem měsíce sepsal John Bruins – zkušený diplomat, který do osvobozeného Československa v květnu 1945 dorazil v uniformě amerického brigádního generála. Osobně otevíral americkou ambasádu a vítal zde zpravodajce z tajné služby OSS. Jeho detailní analýza vznikla v naprosto přelomové době, pouhých pár týdnů před klíčovým jednáním o československé účasti na slavném Marshallově plánu.

Každá strana tohoto dokumentu nesla výrazné razítko TAJNÉ (SECRET). Americký diplomat psal tak drsně a otevřeně, že zprávu nebylo možné ukázat československým politikům. Jana Masaryka v ní nazval „loutkou“ a Klementa Gottwalda usvědčil ze lží. Bylo naprosto nemyslitelné, aby ji viděli lidé, které v ní dehonestoval. Zpráva tak na celá desetiletí zmizela v hlubinách amerických archivů.

V březnu 1947 poskytl Klement Gottwald rozhovor americkému časopisu Free World. Prezentoval se v něm jako umírněný politik a český vlastenec. Tvrdil, že sovětský systém není jediným způsobem budování socialismu a že Československo kráčí svou specifickou cestou. Bruins však ve své tajné zprávě varoval, že jde o pouhou hru. Podle něj byl Gottwald věrným leninistou, který by na rozkaz z Moskvy okamžitě a bez výčitek svědomí sáhl k násilí.

Americký diplomat popsal Československo jako „vzorový“ satelit. Komunisté nemohli ovládnout stát silou – neměli k tomu ani podporu veřejnosti, ani přímou pomoc Rudé armády, která už z většiny země odešla. Proto z nouze udělali ctnost a vytvořili sofistikovanou „výkladní skříň“ pro Západ.

Praha se stala místem mezinárodních sjezdů novinářů, žen či studentů. Návštěvníci zde viděli zdánlivě fungující parlament, svobodný tisk a spokojené občany. Bruins však upozorňoval, že jde o Potěmkinovu vesnici, která má zakrýt skutečný stav věcí.

Zahraniční politika byla jedinou oblastí, kde si Komunistická strana Československa nepočínala „mírně“ ani parlamentně. Bruins uvádí, že ji řídila přímo Moskva. Sami komunisté tuto skutečnost maskovali tvrzením, že bezvýhradné spojenectví se Sovětským svazem je jedinou zárukou proti opakování Mnichova 1938.

Ministr zahraničí Jan Masaryk tak neměl prostor pro vlastní iniciativu. Jeho jméno a pověst demokrata pomáhaly komunistům získávat podporu v OSN i v dalších mezinárodních organizacích. Podle Bruinse byl jen nástrojem, který komunistům pomáhal udržovat zdání západní demokracie.

Bruinsova zpráva odhaluje překvapivý fakt: komunisté v roce 1947 neprožívali období triumfu, ale spíše strategické nejistoty a strachu. Jejich popularita klesala kvůli obavám veřejnosti z Rusů i neschopnosti plnit poválečné sliby. KSČ si uvědomovala, že v další demokratických volbách by už pravděpodobně neuspěla tak drtivě jako v roce 1946.

Právě proto komunisté prosazovali udržení Národní fronty a snažili se volby odsunout na co nejzazší termín. Mezitím horečně pracovali na metodách, které jim měly zajistit moc i bez volebního vítězství – postupným dosazováním svých lidí do státních institucí.

Nejděsivější částí Bruinsovy analýzy je popis ovládnutí státního aparátu. Komunisté plně kontrolovali ministerstvo vnitra a tajnou policii, ze které se brzy stala obávaná Státní bezpečnost (StB). V armádě jim ochotně otevíral dveře ministr obrany Ludvík Svoboda. Hrdina z druhé světové války sice oficiálně nebyl členem KSČ a tvářil se nezávisle, fakticky ale komunistům vycházel ve všem vstříc.

Komunisté postupně obsazovali i vedoucí místa ve znárodněném průmyslu. Účinným nástrojem se jim stal tzv. dvouletý plán. Sliby o brzkém hospodářském ráji jim tak posloužily jako dokonalá zástěrka pro ovládnutí celého hospodářství.

Důležitým prvkem strategie bylo ovládnutí místních, okresních a krajských národních výborů. Bruins tyto orgány označil za ideálního „trójského koně“. Komunisté je ovládali už od osvobození v květnu 1945 a nechtěli se kontroly vzdát. Tyto výbory jim umožňovaly mobilizovat „veřejné mínění“ a maskovat stranické útoky jako hlas lidu. Bruins předpovídal, že pokud by komunisté byli odstaveni od centrální moci, národní výbory by jim posloužily jako útočiště pro novou ofenzivu.

Strategie KSČ zahrnovala také bezohledné očerňování konkurentů. Slovenskou Demokratickou stranu se snažili zdiskreditovat spojením s fašistickým Tisovým režimem, zatímco české národní socialisty a lidovce lživě vykreslovali jako nástupce pomnichovské vlády. Cílem bylo demokraty zastrašit a donutit k ústupkům.

Jedinou výjimkou byli sociální demokraté. Ty si komunisté zatím předcházeli, protože bez jejich hlasů by v parlamentu ztratili většinu. Bruins si ale všiml, že i oni začínají projevovat neposlušnost, což pro KSČ znamenalo hrozbu.

Dnes víme, že Bruins odhalil praktiky komunistů velmi přesně. Správně pochopil, že na demokraty si jen hrají a že pravidla určuje Stalin. V celkovém odhadu budoucího vývoje Československa se ovšem zmýlil, protože byl až příliš velký optimista.

Naši zemi vnímal jako unikát, který se v rámci rodícího se sovětského bloku nejvíce blíží Západu. Spoléhal na to, že nekomunistické strany dokážou KSČ politicky porážeta že k totalitnímu převratu by musela přijet na pomoc Rudá armáda. Jeho víra v sílu československé demokratickétradiceho úplně oslepila.

Ještě na konci ledna 1948, pouhé tři týdny před komunistickým převratem, odeslal Bruins do Washingtonu další zprávu. Tvrdil v ní, že 80 procent Čechů dává přednost západní demokracii, a nekomunistické strany proto dokážou KSČ porazit.

Historie o necelý měsíc později ukázala, že Bruinsův optimismus byl mnohem větší než tvrdá realita. V únoru 1948 komunisté demokracii v Československu zničili bez jediného sovětského tanku v ulicích.

Tomek, Prokop : „Československo se jeví jako sovětský satelit“. Zpráva rady amerického velvyslanectví Johna H. Bruinse o politické strategii KSČ z června 1947. Paměť a dějiny 2017/04, s. 87-92.

PERNES, Jiří: Specifická cesta KSČ k socialismu. Fikce, nebo realita? Soudobé dějiny, 2016, roč. 23, č. 1–2, s. 11–76.

Igor Lukeš: Selhání tajných služeb: Československo 1945–1948. Securitas Imperii 2009/01, s. 12-41.